„…až s všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i výrobní síly a všechny zdroje sdruženého bohatství potečou plným proudem, společnost bude moci vepsat na svůj prapor: Každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb." (Karl Marx ve své kritice Gothajského programu německé soc. demokracie)
Dnešní mladá generace si to už zřejmě vůbec neuvědomuje, ale „společenské vlastnictví" výrobních prostředků u nás bylo za socialismu dovedeno k téměř naprosté dokonalosti. Měřit se s námi mohl snad jen Sovětský svaz, soukromé vlastnictví výrobních prostředků u nás prakticky neexistovalo. Všeobecné bohatství se ovšem jaksi nekonalo, plánovači nebyli schopni soustředit všechny informace, které jsou v tržním prostředí rozptýlené. Plánovači také nebyli schopni stanovit správné ceny, jak by také mohli, když neznali cenu vstupů – jak by mohli, neexistoval-li trh kapitálu. Výsledkem byly fronty na nedostatkové zboží – a naopak sklady zavalené „ležáky", zbožím, které továrny sice chrlily ve velkém, ale nikdo o ně nestál.
Věc lze spoluvlastnit, ovšem spoluvlastnictví je něco docela jiného než „vlastnictví společenské". Taková akciová společnost může mít klidně 10 milionů akcionářů, ovšem rozdíl oproti takovému Budvaru n.p. je v tom, že kdokoliv z nich má právo na hlasování na valné hromadě, a to nikoliv rovné, ale odpovídající výši jeho vlastnického podílu. Spolumajitel se současně podílí i na zisku společnosti, dostává i poměrnou část dividendy. A v neposlední řadě může své akcie kdykoliv komukoliv prodat. Nebo si naopak koupit další. Nic z toho „společnost" u společensky vlastněného Budvaru nebo „veřejnoprávní" televize nemůže. Nikdo mě nenechá hlasovat o osudu těchto podniků, ani mi nevyplatí podíl na jejich zisku. Svůj podíl na společenském „vlastnictví" nemůžu prodat.
Jakkoliv v lecčems tápal, v případě vlastnictví výrobních prostředků pochopil Marx velmi přesně, že v nich je těžiště ekonomiky. Je jejich (soukromé) vlastnictví opravdu zločinem? Jak je lze získat? Poměrně jednoduchými úvahami lze dospět k jednoznačnému závěru, že „na počátku" byly jen dva výrobní faktory: „půda" (trochu matoucí pojem, v ekonomii často nejen ve významu půda jako taková, tj. jako ornice, les, pastvina, nebo naopak „pouhý" prostor, na němž můžou stát stavby, ale také (přinejmenším) pobřežní moře a všechny nerostné aj. zdroje, které jsou v zemi) a práce. Práci jako výrobní faktor (nejen) my libertariáni omezujeme a tvrdíme, že není obchodovatelný, lze si jej najímat (opak tvrdí „liberálnější" otrokáři), říkáme, že každý člověk vlastní sám sebe.
Jak je to s půdou? Čí je půda? Kdo ji vyrobil? Nikdo? Ekonomie obvykle učí, že půdu nelze vyrábět. Pomineme velmi specifický případ Holandska minulých desetiletí, kde se půda fakticky vyráběla vysoušením moře a nezbývá nám, než dát klasické ekonomii zapravdu. Ovšem kde se ta půda vzala? My křesťané a nám podobní tvrdíme, že zem (Zem) vyrobil Bůh. Libertariáni tvrdí, že nepoužívanou půdu lze zabrat. Pokud bych to lehce přitáhl za vlasy, měli bychom se vlastně postavit i za squattery, vždyť ti se (obvykle) také nedopouštějí násilí a využívají „volné" nemovitosti. Mohu vlastnit svůj pozemek, ale neměl bych své vlastnictví považovat za naprosté. Vždy jde jen o jakýsi pronájem, spíše než majitelem, jsem před Bohem správcem. Zcela v tomto duchu jsou i starozákonní ustanovení o milostivém létu: po sedmi tzv. sobotních letech, kdy měla být nechávána půda ladem, tj. 7×7, mělo být každé padesáté léto milostivé, mělo dojít k propuštění otroků, odpuštění dluhů a vrácení pozemků. Ano, čtete správně, nikoliv ukradených či jinak nekale nabytých, ale řádně koupených, či jinak řádně nabytých. Hospodin (nikoliv stát!) tak jemně a bez daní přerozděluje (svůj) majetek. Je to velmi osobní: výrazně se tak omezuje mezigenerační přenos úspěchů či neúspěchů.
Skutečným majitelem (protože současně „producentem") půdy je Bůh. Žalm 24 (a mnoho dalších míst v SZ) hovoří jasnou řečí: „Hospodinu náleží země i to, co je na ní, svět i ti, kdo jej obývají. Neboť on jej založil nad moři, upevnil ho nad proudy vod." Bůh ovšem stvořil i nás lidi, i naše libertariánské vlastnictví sebe sama je tedy jen „měkké" a částečné. I tak velký duch, jakým beze sporu byl Murray Rothbard, zní poněkud legračně, když uvažuje o rodičích jako svého druhu (dočasných) vlastnících dětí, i zde s odvoláním na jejich postavení „producentů". Lidé však nevynalezli sami sebe, jejich rozmnožování je jen jakousi frančízou, autorem je Bůh. Odtud i pochybnost sebevraždy atp.
Vlastnit vzduch nebo (volné) moře dost dobře nelze, jsou to „prostředí". U ostatních věcí je vlastnictví nejen přípustné, ale i žádoucí. U „společenského" (vulgo „všelidového", „státního", „národního") nevede absence vlastníka k ničemu dobrému, viděli jsme to na vlastní oči v obřím komunistickém sociálně-inženýrském experimentu zvaném socialismus. Vlastnická práva pak fakticky vykonává vedení podniků, ovšem bez řádné kontroly a motivace vlastníka. I nájemce spravuje najatý majetek hůře než majitel (protože v horizontu svého nájmu), natož řádně nekontrolovaný správce. Neosobní vlastnictví („společenské"/"státní") vede v lepším případě ke špatné správě majetku, v horším případě k jeho úplnému rozkradení. Bernard de Mandeville nebo Václav Klaus by poznamenali, že špinavé peníze neexistují a že i to je společensky prospěšné, protože nakradený majetek zvýší HDP. To je ale veliký omyl, krátkodobě asi ano, ale dlouhodobě? Skutečný majitel by většinu těchto prostředků nespotřeboval, ale investoval do obnovy a rozšíření kapitálu daného podniku. I zde platí: lehce nabyl, lehce pozbyl. Investice (?) do luxusních statků jako je několikamilionová limuzína, jsou až na samém okraji návratnosti.
Smíme (ba měli bychom) vlastnit výrobní prostředky. Majetek není (sám o sobě) nic nečistého a jsme Bohem povoláni k účasti na (s)tvoření. Ale měli bychom si přitom pokorně uvědomovat, že žádný kapitál by nikdy nevznikl bez půdy a lidské práce, za což obojí vděčíme Bohu. Ψ