V této souvislosti se také opět pějí ódy na jesle, jejichž vysoce kvalifikovaný personál je pro dítě vlastně větším přínosem než jeho vlastní, leč pedagogicky, zdravotnicky aj. nekvalifikovaná máma. Tenhle model a tuhle víru jsme tu už přece měli, a pokud se nepletu, tak se jaksi neosvědčily? Pokud jde o mě, strávil jsem v havířovských jeslích uprostřed té nejsorelovější sorely právě jeden den.
Že je ani ne dvouleté dítě, jsouc ponecháno uprostřed cizích lidí a v cizím prostředí bez mámy, šílené strachy, bych pokládal za zcela přirozenou reakci. V přírodě obvykle po ztrátě matky nebo po ztracení se matce následuje smrt mláděte. Ztropil jsem tam tenkrát takový virvál, že zůstalo u toho jediného dne. Finanční výkon mého otce nebyl podle všeho tenkrát nic moc, tou dobou možná ještě nebyl ani ve straně, rozhodně neuspokojoval jeho představu o životním standardu úspěšného mladého inženýra a do toho ještě ty dva neplánované závazky na krku. Za takové situace se jeho manželka pochopitelně neměla co flákat doma. Takže jen co to šlo, šup se mnou do školky. Nenáviděl jsem to tam, Bože, jak já to tam nenáviděl! Ten předepsaný režim, předepsané jídlo, nesmyslné „spaní" po obědě, sešněrované procházky s učitelkami, brr! Když jsem byl trochu větší, opakovaně jsem ze školky v průběhu dne utíkal, ačkoliv jsem moc dobře věděl, že se domů nedostanu, protože jsem neměl klíče ani od našeho paneláku. Raději jsem se ale potloukal na ulici, než bych se účastnil kolektivní „výchovy".
Pan Marek se mnou nemusí souhlasit, ale přesto tvrdím, že dlouhé roky raného dětství formují každého člověka neméně a dost možná i více než devět měsíců těhotenství nebo pár hodin porodu. Práva dnes přiznávaná matkám a rodičům obecně jdou vesměs na účet dětí. Co kdybychom už konečně přiznali také nějaká práva dětem? Ne jen velkými dutými slovy, ale skutečně? Aby měly právo se vůbec narodit a byly milovány a ne odkládány. Aby měly právo na sourozence. Aby je každý pracovní den jejich vlastní mámy netahaly ještě za tmy z teplých pelíšků pod záminkou budouvání své vesměs závratné kariéry někde v okresním městě. Aby je rodiče milovali a nekupovali jim místo sebe drahé hračky a značkové oblečení. Už velmi malé dítě moc dobře ví, kdo je „živáček" a co je jen věc. Aby jejich rodiče nepronásledovaly (a)sociální pracovnice, jestliže se provinili jen tím, že jsou chudí nebo nemocní, nevlastní, odlišné rasy nebo národnosti. Děti toho totiž, pokud jde o peníze a hmotné statky vůbec, ve skutečnosti potřebují velmi málo. Nekouří, nepijí, netouží po drahých autech ani po jiném luxusu a je jim celkem šuma fuk v kolikapokojovém bytě bydlí. Co však potřebují strašně moc, jsou jejich rodiče a jejich láska. To jim nikdo nikdy nemůže plnohodnotně nahradit. Jistě, děti vyrůstající od útlého věku s „tetami" nebo v nejrůznějších „zařízeních" to také přežijí. Přežijí to, ale vyrostou z nich sociální mrzáci, jejich dušičky jsou jako houby a musejí se něčím naplnit, jedno čím, nenaplní-li se rodičovskou láskou, nasají ze svého okolí jiné věci. A to je zdroj všemožného lidského zla počínaje dětskou šikanou, přes veškerou kriminalitu až po odkládání vlastních rodičů do „domovů" důchodců. Pokud už nemáte srdce, mějte alespoň rozum a investujte do svých dětí. Nikoliv peníze, ale především sami sebe, tedy svůj čas, ten si nikde nekoupíte a každý ho máme vyměřeno jen omezené množství. Za pár let už bude pozdě. Ψ