fUžitečné statky bývají vzácné, proto je jejich majitelé obvykle střeží. V tom případě se musí útočník, kterému práce nevoní, zmocnit kýženého statku násilím. Skupina lupičů snáze přemůže vlastníka. Lupiči se rychle specializují na boj, efektivita loupení roste. Postupně zjišťují totéž, co zjistili jejich oběti provozující zemědělství u zdomácnělého dobytka: dojení je dlouhodobě výhodnější než porážka podmaněného zvířete. Většinou už po čase není nutno používat násilí, vraždit a plenit, stačívá pouhá hrozba násilím, porobený zemědělný lid už ví, že v boji s profesionálními hrdlořezy nemá šanci a musí je živit. Tak nějak si můžeme představit vznik státu.
S jídlem navíc roste chuť a stát čili poměrně úzká vládnoucí vrstva postupně okrádá společnost stále víc. Existují sice výkyvy na obě strany, ale dlouhodobý trend v řádu staletí je zjevný. Srovnejte si třeba jen starověké, středověké a současné daně. Byť by byl stát původně jakkoliv minimální, začne postupně bobtnat (viz. např. USA při svém vzniku a dnes). Je to jako rakovina, jakmile se jednou objeví, je skoro nemožné ji zastavit a rozlézá se po celém těle. Stát je organizovaný zločin, sám nemá žádná práva, nic nevytváří, vše čím disponuje, násilně uloupil společnosti. Společnost nepotřebuje stát, to stát potřebuje ji. Lidé jsou svéprávní a umějí se o sebe postarat. Sám nejlépe vím, co chci a co nechci, nepotřebuji nikomu platit za to, aby rozhodoval za mě. Nemyslím si, že by že mělo být tržní hospodářství v nějakém rozporu s osobní svobodou. Naopak se domnívám, že se v podstatě jedná o spojené nádoby, byť roura, která je spojuje, je velmi klikatá a místy zauzlovaná a ucpaná, takže růst nebo pokles hospodářské svobody se sice odpovídajícím způsobem projeví i na růstu nebo poklesu svobody osobní, ovšem děje se tak s citelným zpožděním. A opačně: osobní svoboda nebo nesvodoba se dříve nebo později odrazí i v hospodářství. Příkladů bychom našli celou řadu od Chile a řady asijských zemí, kde fungování trhu ve svém důsledku přineslo demokratické reformy, až po země jako je Venezuela, kde je v současné době oklešťován trh i demokracie. Nemá asi velký význam řešit, co bylo dřív, zda vejce nebo slepice, tj. byl např. bývalý chilský diktátor k reformám donucen bohatnoucí a rozšiřující se střední třídou, nebo zda naopak hospodářský úspěch přišel díky jeho politice.
Jasná je jedna věc, trhu, a tedy i společnosti, škodí stát: čím méně státních zásahů do hospodářství, tím lépe se mu daří. Příkladů je plný svět: slovenský hospodářský zázrak za minulé vlády, evropští tygři Irsko a Estonsko a řada asijských zemí a konec konců i USA, kterým EU nemůže úspěšně konkurovat prostě proto, že má příliš vysokou úroveň zdanění a stát příliš reguluje trh. Opakuji, je to stát, ne demokracie sama o sobě, co škodí ekonomice, a tím pádem i každému z nás. Pohled na mapu světa naopak dokazuje, že průměrná demokracie funguje i z čistě hospodářského hlediska o poznání lépe než průměrná totalita. Nejbohatšími státy na světě jsou – s výjimkou ropných despocií a diktatur, kterým jejich bohatství spadlo do klína – právě demokracie. Lepší společenské zřízení zjevně v současné době na světě neexistuje.
Znamená to tedy, že by demokracie představovala společenské zřízení optimální pro fungování trhu? Demokracie je v tomto směru dlouhodobě jistě lepší než diktatura, ale optimální zřízení to rozhodně není. Sebelepší varianta demokracie nikdy nemůže překročit svůj stín, svou kouli na noze, kterou je existence státu. Čím menší stát, tím lépe pro společnost, tedy pro drtivou většinu lidí – s výjimkou orwellovské inner party, v demokracii v hned několika marketingových barvách, aby to bylo na pohled veselejší, i když s úrovní zdanění a všeobecného bobtnání státu to až tolik nedělá. Ovšem pokud se zaposloucháte do výlevů jeho představitelů, získáte neodbytný pocit, že bez státních monopolů by patrně přestalo svítit Slunce, Země by se přestala otáčet a vše by se zřítilo do beznadějné anarchie a chaosu. Ta dvě slova se považují téměř za synonyma, přitom nikdo není schopen vytvořit takový chaos jako právě státní mašinérie založená na donucování a monopolech.
Demonopolizace některých odvětví by mohla přesvědčit i ty největší skeptiky, že to funguje, že státní monopoly nejen že nepotřebujeme, ale že naopak dusí celou společnost. Ještě před deseti lety jsem stál nekonečnou frontu na zaplacení povinného ručení v budově České pojišťovny ve Spálené, dnešní mladí řidiči vesměs vůbec netuší, že někdy existoval monopol na pojištění. Státní úředníci a zaměstnanci monopolů rádi argumentují, že tzv. “přirozené” monopoly odstranit nelze. Poslední vývoj jasně dokazuje, že žádné přirozené monopoly neexistují, všechny monopoly jsou nepřirozené a bez ochranné ruky státu by na trhu nikdy nemohly vzniknout. Jestliže něco nefunguje, je to monopol. Stát má ovšem v rukou i monopolní instituce, které mají jinou právní formu než obvyklé a.s. nebo s.p. O jejich demonopolizaci se vůbec neuvažuje, přitom právě ony působí největší škody.
Vezměte si takovou ústřední banku, jeden příklad za všechny, abych laskavého čtenáře příliš neunavoval. Potřebujeme přes tisíc těžce nadprůměrně placených úředníků v budově bývalé Plodinové bursy? K čemu je máme? Podle Ústavy především k zajištění “měnové stability”. Autory české Ústavy lze snad pochopit, psali ji v situaci, kdy inflace dosahovala dvouciferné výše a bez hlubší znalosti oboru, ovšem – kdo ve skutečnosti způsobuje inflaci? Není to náhodou právě zadlužující se stát ve spolupráci s centrální bankou, která má monopol na emisi oběživa? Mimochodem, emise oběživa, tedy nekrytých fiat money s nuceným oběhem, je úžasný business, náklady na tisk jedné bankovky se pohybují v řádu jednotek korun, za tento potištěný papír dostává emisní banka jeho nominální hodotu, emise jsou v mnohamiliardových hodnotách. Kdo platí ústřední bance resp. státu toto kouzlo? No přece my všichni, společnost, kažým rokem se nám znehodnocují naše úsporu o nějaké to procento, jde o tzv. inflační daň, další rafinovaně maskovaný způsob státu jak vysát ze svých obětí více peněz. Stát tak vytváří inflaci a současně si nechává zaplatit za to, že proti ní bojuje – ďábelsky geniální. Všechny uváděné funkce ústřední banky jsou buď zbytečné a/nebo nesmyslné:
- měnová politika, intervence – dnešní světový soukromý sektor disponuje takovým objemem finančních prostředků, že stejně během pár dní převálcuje sebesilnější centrální banku, kurs prostě netvoří ČNB, ale trh, ČNB sice může jít proti trhu a několik dnů vyhazovat z devizových rezev (čti z peněz daňových poplatníků) do kanálu (tedy věnovat je mezibankovnímu trhu) miliardy dolarů (viz měnová krize v r. 1997), ale pak jí stejně nezbyde, než se přizpůsobit
- bankovní dohled: velmi tristní, všechny původní české banky s výjimkou býv. PPF Bank byly vytunelovány, včetně těch velkých, které byly zachráněny na účet společnosti prodejem zahraniční konkurenci hluboko pod jinak obvyklou cenou – tak k čemu dohled, dcery a pobočky zahraničních bank to bez problémů zvládnout i bez dozoru
- vydávání pamětních mincí :-))
nebo by je bez problémů a s radostí zvládly obchodní banky:
- obsluha státních institucí
- platební styk – např. na Slovensku, které vychází ze stejného dědictví SBČS jako Česká republika, neorganizuje clearing ústřední banka, ale samostatná obchodní společnost atp.
Podobný případ je školství – stát křiví a reguluje trh vzdělání, většina státních škol nestojí za moc, miliardy korun mizí kdesi mezi daňovým poplatníkem a výplatní páskou učitelů, bez peněz nejsou nejen koláče ale ani kvalitní škola. A nemá smysl lít stále více vody do sudu, který je děravý jako řešeto. Nepotřebujeme přece žádné ministerstvo školství, potřebujeme uvolenění trhu. Je to snad statek typu maják, nelze vyloučit z jeho spotřeby a tím donutit k placení tržní ceny? Samozřejmě, že lze a řešení celého problému se jmenuje školné. Kdyby se stát pustil do regulace pekáren, stál by rohlík 20 korun, byl by tvrdý, nedopečený nebo přesolený a ještě by se na něj stála fronta. Potřebujeme stát na zajištění důchodů? Ovšemže ne, jakkoliv bude fér, když bude ponechán nějaký rozumný doběh stávajícího systému v tom smyslu, že na už vyplácené důchody by se nešahalo a např. po dobu dvaceti let by se každým rokem snižovaly nově stanového důchody o 5 %. Současně by samozřejmě muselo odpovídajcím způsobem klesat zdanění, aby měli budoucí důchodci z čeho vytvářet rezery na stáří. Běžný občan se dokáže postarat o své peníze nesrovnatelně lépe než státní průtokový systém. Stejně tak zdravotnictví, stejně tak průmysl, zemědělství, kultura… Když to takhle proškrtáme, zbývá jen pár činností, kde by mohl být stát užitečný: obrana, policie (nikoliv tajná), soudy (i když efektivně fungující obchodní arbitráže ukazují i tady cestu ze státního monopolu na spravedlnost), částečně dopravní infrastruktura. Těch pár věcí by měl stát dělat, pořádně, efektivně a s úsměvem na rtech úředníků, a necpat místo toho své špinavé pracky do všeho ostatního. No jo, měl by, jenže to je tak trochu jako chtít krokodýla naučit tančit.
Ano, živě si představuji, jak spousta laskavých čtenářů tohoto blogu nadskakuje při čtení těchto řádků a rozhořčením jim rudnou tváře. Jen tváře “-)? Slyším i nějaké výkřiky, bohužel nepublikovatelné. Celý život to do vás hustili, že se milosrdný stát nezištně stará o kulturu, vzdělání, o všechny ty babičky, dědečky a jiné potřebné. Vážně tomu věříte? Stát přece není žádná osoba, jsou to jen mraky politiků a státních zaměstnanců, kteří vesměs vedou docela pohodlný život a mimo státní sféru by si nikdy nevydělali tolik peněz. Drtivá většina světové bídy a utrpení je způsobena právě státy, to státy vedou války, státy okrádají své občany na daních, za které jim poskytují mizerné, nevyžádané anebo taky žádné služby, leckdy je rovnou pronásledují, vězní ba i zabíjejí. Státy zřizují koncentrační tábory, provádějí odsuny a etnické čistky. Proč by si to měla společnost nechat líbit věčně? Byli jsme před státem, budeme i po něm.
No samozřejmě, chlapci a děvčata, minimální stát představuje jen cestu od současného marasmu k anarchii. To není sprosté slovo, to je jen optimální společenské zřízení a nemyslím tím nějaké punkerské nebo levičácké komunity, myslím tím anarchokapitalismus, který se nebude od současného stavu až tak dramaticky lišit s tím drobným rozdílem, že vaše hrubé příjmy budou zároveň i příjmy čistými. Sami se pak rozhodnete, kolik zaplatíte jakému lékaři, popř. necháte-li se pojistit, na jakou školu budou chodit Vaše děti atp. Anarchokapitalismus nebude nastolen žádným palácovým převratem, ale postupným zmenšováním demokratického státu (nemyslím zeměpisně 🙂 ) v kombinaci s jeho decentralizací.
Cesty jsou vždy dvě, tercium non datur. Ta pohodlnější a "rozumnější" vede do pekla demokracie hroutící se pod vahou vlastních institucí, demokracie postupně vymírající a neschopné ufinancovat socialismus, ke kterému nutně vede rovné volební právo (viz vývoj za posledních 100 let v českých zemích, zavedeno právě 1907), kde podle hesla carpe diem vládne demokraticky zvolená strana důchodců. Dosud prosperující české montážní linky se stěhují dále na východ, investory odrazuje bující korupce a nevymahatelnost práva. Pod tlakem kolabujících veřejných financí zvyšuje vláda Šedých daně na nesnesitelnou úroveň, což vše jen zhoršuje, protože dochází k masové emigraci mladších ročníků a situace spěje k občanské válce. Utopie? Až příliš realistický scénář.