Byť jen letmé nahlédnutí do učebnic dějepisu nemůže nechat nikoho na pochybách: dějiny novověku jsou dějinami námořních objevů, budování koloniálních impérií a posléze i dějinami zámořského obchodu (dnes zvaného globalizace). Stačí si jen povšimnout, jaké nezměrné úsilí věnovalo původně vnitrozemské Rusko svému přístupu ke kvalitním nezamrzajícím přístavům od Baltu přes Černé až po Japonské moře. Souvislost postupného zaostávání Střední Evropy v čele s Českou korunou s nastupujícím kolonialismem je očividná – ve svém důsledku vedl tento proces nakonec i ke ztrátě české státní suverenity. Nebylo žádnou náhodou, že se české koruny podařilo zmocnit právě Habsburkům, a to v právě době, kdy prostřednictvím své španělské větve kontrolovali tehdejší největší koloniální mocnost. Ale i sami Habsburkové, jakkoliv se bezesporu jednalo o jeden z vůbec nejvýznačnějších rodů v evropské historii, byli posléze odstaveni od výnosného obchodu s otroky a nakradenými drahými kovy a jejich sitauce se s postupem doby stále více komplikovala.
Nelze nevidět, že po smrti Karla II. (1700) to jde s Habsburským impériem s kopce. Rakousko postupně ztrácí své italské državy a jeho přístup k moři je omezen na zaostalé a kapacitně nedostatečné přístavy na politicky nestabilní balkánské straně Jadranu. Císař Josef II., výzamný představitel evropského osvícenství, nemohl nevidět pravý stav věcí. Z celé řady jeho reforem – za život vydal téměř 6000 výnosů, tj. zhruba dva denně – se dodnes vedle tolerančního patentu nejčastěji připomíná zrušení nevolnictví. Josef II. nebyl ovšem žádný naivní idealista, stejně jako jeho další opatření bylo i toho podepřeno racionálními úvahami a důkladnými statistickými a ekonometrickými výpočty. Je nesporné, že toleranční patent zásadně podpořil rozvoj průmyslu, plným právem se hovoří dokonce o průmyslové revoluci. Osobně svobodné obyvatelstvo znamenalo ve skutečnosti mobilní pracovní sílu nezbytnou pro rozvoj průmyslu, navíc se výrazně zlepšíl přístup ke vzdělání, odstranila se řada do té doby platících diskriminací (židů atp.). Šlo však našemu osvícenému císaři o pouhé zvýšení příjmů státní pokladny? A zde je třeba už jednou konečně říci hlasité NE, jednalo se o daleko hlubší záměr!
Co bylo ještě do roku 1989 symbolem průmyslu a prosperity vůbec? No jen si vzpomeňte, co jsme se to učili recitovat v první třídě: "…mhuř si oči, mhuř, kdyby se z nich nekouřilo, bylo by nám hůř!". No jistě – TOVÁRNÍ KOMÍN! Císař si dobře uvědomoval reálnou politickou situaci na Jadranu a chtěl říši zajistit stabilní přístup k moři, a to bez pochybných válečných dobrodružství na Balkáně, které se ostatně nakonec staly říši osudnými. Již za jeho života byl dohotoven tajný plán přestavby Vídně, podle kterého mělo dojít k přesunu města do oblasti Vídeňského lesa, plán počítal i s výstavbou mohutného námořního přístavu. Ano, je to tak, Josef II. chtěl prudkým zvýšením emisí skleníkových plynů vyvolat oteplení zemské atmosféry, které by následně způsobilo tání ledovců a nezadržitelný vzestup hladiny světových moří. Získal by tak bezpečný mořský přístav přímo v srdci monarchie a současně by eliminoval mocenské snahy Uhrů, obývajících převážně nížinnou Panonii.
Oteplení by samozřejmě mělo i řadu dalších pozitivních dopadů. Josef II. byl znám jako milovník přírody a zvláště stromů, je např. znám jeho výnos, který zakazoval používání dřevněných rakví (po jeho smrti zrušeno) – v zamýšleném subtropickém podnebí by bylo možno omezit produkci palivového dříví na minimum. Říše by současně přestala být závislá na dovozu řady plodin, které na jejím území dosud nebylo možno pěstovat atp. Dnes samozřejmě nemůžeme nevidět, že výpočty josefínských učenců značně přeceňovaly reálné možnosti průmyslové revoluce, i po téměř třech stoletích je globální oteplování sotva znatelné a o nějakém mořském přístavu ve Vídni nemůže být ani řeč. Přesto ještě 1873 objevuje rakouská Weyprechtova expedice Zemi Františka Josefa, kteréžto souostroví se má po odlednění stát základem rakouského zámořského panství. Osobně si myslím, že bychom měli k josefínskému odkazu přistupovat s úctou stejně, jako tak činil první čs. prezident Masaryk, který ve skutečnosti tajně pokračoval v započatém rakouském projektu, byť realisticky konstatoval, že "jen vytrvalým úsilím mnoha generací se může tato smělá myšlenka uskutečnit". I v jeho případě nelze nevidět spojení příjemného s užitečným: vedle bratislavského námořního přístavu vítal i Masaryk možnost zatopení Žitného ostrova, osídleného Maďary, kteří nové republice rozhodně nepřáli (o definitivní pacifikaci Německa ani nemluvě).
Nalijme si už konečně čistého vína a řekněme jasně, že prezident Klaus jakož i ministr Říman a jiní nedělají nic jiného, než že hájí české národní zájmy. Původní josefínsko-masarykovské plány jsou nám po odtřžení Slovenska k ničemu, dnešní Česká republika potřebuje ještě daleko vyšší hladinu moří. Nelze prostě nevidět, že námořní přístav Břeclav by toho sám o sobě mnoho neřešil, potřebujeme přístavy tam, kde máme hlavní průmyslová centra, na zemědělsky zaměřené jižní Moravě jsou dobré tak leda pro turistický ruch. Ano, mluvím o nutnosti zřízení děčínsko-ústeckého a ostravsko-karvinského zálivu. Teprve pak se bude moci český průmysl, dosud dušený vnitrozemskou polohou republiky, svobodně nadechnout. Čas, kdy bude český národ hrát ve světové politice první housle se přiblížil. A mezi námi – i já chci čerstvé fíky z vlastní zahrádky a lehké bydlení v japonském nebo středomořském stylu. Ψ