Předpokládejme, že to etatističtí fanoušci "střízlivých byrokratů" myslí dobře nejen sami se sebou – nejednomu z nich zajišťuje stát nebo vznikající evropský superstát docela slušnou existenci. Nechme ale psům jejich hlavy a uvažujme pragmaticky a bez předsudků, co je nejlepší pro společnost. Kdo má pravdu, zastánci přerozdělování nebo jeho odpůrci, demokraté nebo stoupenci osvícené diktatury? A jaká míra přerozdělování je pro společnost nejlepší? A jaká míra a forma demokracie?
Naše mysli jsou přitom plny nejrůznějších klišé a často nepravdivých schémat. A nejde jen o to, že nám komunisté vsugerovali, pro jistotu jej nesprávně nazývajíce fašismem, že je nacionální socialismus údajně "ultrapravicový". Je demokracie opravdu vždy tím nejlepším řešením? Podívejte se na dnešní Irák nebo pásmo Gazy. Stále se mi derou na mysl Hraběteho slova o vousatém Fidelovi, který řekl, "demokracie, to je rozdat zbraně lidu." Neměl on náhodou ten mladý Castro pravdu? Proč by konec konců neměl být lid coby vládce ozbrojen? Podívejme se i na Českou republiku. Jsme úspěšní díky demokracii a přerozdělování? Nebo navzdory jim? A jsme vůbec úspěšní? Neodpovídal by dnešní úrovni technologie daleko vyšší hospodářský růst než (v dlouhodobém průměru) pár upocených procent ročně? Nejsou tak náhodou bohaté a dnes mnohdy mršené a zjednodušované fasády krásných sto let starých domů usvědčením ze lži o současném blahobytu? Kdo dnes staví paláce kromě státu?
Vadí mi, když někdo vydává evropský socialismus za optimální model fungování společnosti. Málokdo si při tom uvědomuje, že je to velmi nestabilní systém. Evropa poměrně brzy po jeho zavedení začala vymírat. Není to ovlivněno i rozpadem rodiny? A nerozpadá se rodina pod vlivem stále rostoucího přerozdělování? Omlouvám se za sugestivní otázky, prostě jsem se neudržel. Zajímavé řešení by nám mohla poskytnout teorie her, v očích autora jedna z nejúžasnějších aplikací matematiky, která dává pozoruhodné výsledky ve velmi široké paletě oborů od kybernetiky přes ekonomii až po biologii. Teorie her se zdaleka nezabývá jen "skutečnými" hrami jako jsou šachy, piškvorky nebo kámen-nůžky-papír, ale v podstatě jakýmikoliv konfliktními situacemi, kde dochází ke střetu zájmů.
A v lidské společnosti bezesporu dochází k nesčetným střetům zájmů, jakkoliv není triviální je exaktně formulovat a převést do matematického jazyka. Jak můžu maximalizovat svůj užitek, je výhodnější spolupracovat s ostatními nebo se chovat naprosto sobecky? Život ve společnosti nejsou šachy nebo obchodování na mezibankovním devizovém trhu, to jsou v terminologii teorie her hry s nulovým součtem, jeden hráč může něco získat jen na úkor ostatních. Život ve společnosti je hra s nenulovým součtem, výsledek může být větší, ale i menší než nula. Poněkud volněji řečeno život ve státu může být pro jednotlivce výhodnější i méně výhodný než život bez něj, záleží na zvolené strategii a samozřejmě na typu státu. Život nejsou šachy i proto, že šachy představují hru s úplnými informacemi – oba (všichni) hráči mají k dispozici stejné informace týkající se hry. V takovém pokru nebo životě to tak nikdy není.
Je také dobré si uvědomit strany této hry, socialisté a další příznivci přerozdělování a silného státu se nám snaží namluvit, že tu stojí tzv. chudí proti tzv. bohatým. Už samo toho dělení je přinejmenší sporné, autor tohoto článku patří k poměrně nepočetným 32-procentníkům, tedy těm, kteří mají většinu svého příjmu zdaněnu nejvyšší progresivní sazbou. Protože ale z jeho platu žije (přinejmenším) 6 lidí, má leckterý příjemce podprůměrného platu vyšší příjem na hlavu, popř. ještě pobírá nějaké "sociální" dávky. Ale hlavně, celá věc se má úplně jinak. Stojí tu plátci daní proti těm, kteří z jejich daní žijí.
Je to právě sto let, kdy bylo u nás v Předlitavsku po několikerém předchozím kuriovém uvolňování zavedeno skutečně všeobecné volební právo (mužů, ženy následovaly o tucet let později) bezprostředně následované vstupem sociální demokracie do parlamentu. Ve dvacátých a třicátých letech následoval mohutný demokratický rozmach jejích opravdu děsivých "dělnických" derivátů. Za ten necelý rok, kdy jsem seděl za klávesnicí aktivního Reutera, jsem se naučil pít whisky a klást si zdánlivě hloupou otázku "a to je dobře, nebo špatně" právě u zpráv, které bývají automaticky považovány za černé nebo bílé. Mysleme a klaďme si tuhle nepříjemnou otázku. Není to ještě vítězná strategie ve hře zvané život, ale je to spolehlivá cesta k ní. Ψ