Reklama
 
Blog | Pavel Sikora

Logika stáda

Poslední dobou jsem se nějak blogersky vyškrtal. Vše podstatné už jsem tady okomentoval a nic převratného se jaksi nedělo. Řečeno s Renčínem kytky kvetou, ptáci zpívají a lidé holt blbnou čili NIHIL NOVVM SUB SOLE (Kazatel 1, 9). Chystal jsem si článek o hláskách a abecedě, abych už konečně přispěl aspoň troškou do své zatím prázdné rubriky O jazycích, uvažoval jsem i o oprášení nepublikovaného článku Kouzlo plechových hraček. Podepsal jsem rezervační smlouvu na koupi domu, který budu splácet zbytek svého života a do toho přišel prodej mého nového zaměstnavatele (už zase!) a mě trochu rozbolel žaludek, trošku moc divočiny za posledních pár měsíců. Jenže pak se objevil pan Haisman s dalším článkem na "sudetskou" notu a v diskusi k němu zazněly názory tak hloupé, že mě přinutily napsat tento článek.

Nejprve si dovolím jednu opravu: "Sudety" nejen u p. Haismana, ale v henleinovsko-benešovském duchu obecně, nejsou žádné Sudety. Většina "sudetských" Němců nežila ve skutečných Sudetech. P. Haisman nepochází ze Sudet, Sudety jsou ve skutečnosti hory na (skutečném) severu Čech a Moravy, které je dělí od Slezska tvoříce v očích zeměpisců krkonošsko-jesenickou soustavu. Slovo je patrně keltského původu a objevuje se už na Ptolemaiově mapě světa z 2. století n. l. – jedná se tedy o výraz starší než samotný český národ a naše dějiny vůbec a zasloužil by si špetku úcty. Jinak je to podobně smutné jako moravské orlice, které se v první polovině devadesátých let běžně objevovaly na slezských autech. Jak mám mít vztah ke svému rodnému kraji, když ani nevím, jak se vlastně jmenuje? Je ostatně příznačné, že neúctu k prastarým zemským hranicím a názvům srovnatelnou jedině s českými komunisty projevoval právě Hitler, který přejmenoval i své rodné Horní Rakousy (Oberoesterreich) na novotvar "Oberdonau" šibuje přitom zemskými hranicemi na všechny strany.

V roce 1918 vzniká vedle řady jiných nástupnických států i Československo. Většina Němců si přeje odtržení pohraničních oblastí s německou většinou a jejich připojení k Rakousku. Čs. armáda a policie pacifikují německý odpor ještě v o rok později za cenu několika desítek mrtvých, převážně na německé straně. Tím drama na nějaký čas končí a život v té době (přinejmenším) dvojjazyčných českých zemí se vrací do normálních kolejí. Jistě si nemusíme idealizovat tehdejší čs. státní správu, ostatně jako jakoukoliv státní správu, faktem ovšem zůstává, že tak korektně se k národnostím menšínám v té době žádný evropský stát nechová. Žádné násilné počešťování Němců, žádní občané druhé kategorie. Hospodářsky na tom není pohraničí po válce moc dobře, ale nejedná o nějaký záměr nového státu. Textilní a jiný lehký průmysl v pohraničí žil dlouhá desetiletí z nenáročného a poměrně velkého rakousko-uherského trhu, jsa chráněn vysokými cly před zahraniční konkurencí, nejen na Balkáně se prodalo leccos, co by v západní Evropě neobstálo. Tlak na modernizaci výroby byl malý a tento průmysl poněkud zaostával za konkurencí z vyspělých zemí. Vnitřní trh se rozpadem monarchie náhle dramaticky zmenšil a všechny okolní státy se "zakopaly" za ještě daleko vyššími celními bariérami, které výrazně omezovaly mezinárodní obchod.

Není proto žádný div, že hospodářská krize na počátku 30. let zasáhne nejtvrději právě území obývaná Němci, a ani státní investice s tím nedokáží nic udělat (viz např. výstavba velké továrny na cigarety v tehdy převážně německé Jihlavě – dnešní Philip Morris), což pochopitelně zneužívají němečtí národovci, a to zvláště poté, co hospodářská krize pomůže k moci i Hitlerovi v sousedním Německu. Výraz "sudetský" komolí už Konrad Henlein, když, ač sám ze skutečných Sudet, zakládá "sudetskoněmeckou" stranu v Aši a má na mysli všechny Němce v českých zemích. Není třeba Henleina nijak glorifikovat, jakkoliv to původně nebyl jeho záměr, těžko bychom našli někoho, kdo udělal pro zničení Československa tolik, jako právě on. Německé obyvatelstvo českých zemí nakonec volí ve zcela demokratických volbách drtivou většinou Henleinovu SdP. To má být ona neodpustitelná kolektivní vina německého obyvatelstva.

Reklama

I ekonomie nás přitom učí, že rozhodovat se mohou jen jednotlivci. Z toho pak logicky plyne, že i vinu za svá špatná rozhodnutí mohou nést jedině jednotlivci. Podle stejného kolektivního klíče měli být odsunuti i čeští Poláci z Těšínska, kteří se v té době nechovali k Československu o nic lépe. Podle stejného klíče měli být nakonec odsunuti i čeští Češi (patrně někam na Sibiř), kteří si po válce drtivou většinou zvolili komunisty. Podle stejného klíče ostatně vraždí teroristé Židy, protože jsou Židy, nebo Američany, protože jsou Američany, turisty atp. Čeští Poláci z Těšínska odsunuti nebyli a žádné poválečné etnické peklo se nekonalo. Můj rodný kraj narozdíl od většiny ostatního českého pohraničí žije a je dnes příkladem národnostní tolerance. Vyhnání českých Němců a předchozí rádobyživelná zvěrstva na nich se staly vůbec největším hřebem do rakve naší mrtvě narozené poválečné demokracie. Pokud někdo hodí z mostu do řeky kočárek s dítětem, je to sprostý vrah a vůbec nezáleží na okolnostech. Pokud někdo zabíjí, znásilňuje, mučí a krade, je to zločinec a patří před soud. To se týká Čechů stejně jako Němců, Eskymáků i Maorů. Cožpak nejsme stvořeni k Božímu obrazu jsouce bytostmi osobními?

Soudy se zcela záměrně nekonaly a osobně se o to zasadil samozvaný poválečný prezident Beneš svými ostudnými dekrety. Mimochodem – jak někdo může tvrdit, že stále platí, když mj. také vyžadují zestátnění bank, filmového průmyslu, podniků nad 50 zaměstnanců…? Je hanba, že je tato zem plná ulic a jiných veřejných míst, která nesou jméno tohoto muže, to už si tam rovnou můžeme nechat Gottwalda, se kterým ostatně pan prezident tak úspěšně spolupracoval. Je to hanba ani ne tak proto, že to v roce 1938 vzdal a už vůbec tu nechci spekulovat o podivné Štefánikově smrti, kterého nevoják Beneš tuze neměl rád, ale zejména proto, co páchal a páchat nechával po válce. Konečné předání veškeré moci komunistům v únoru 1948 byl jen poslední v řadě jeho otřesných činů. Právě na svých krajanech, kteří měli tu smůlu, že mluvili špatným jazykem, se Češi masově a ve velkém naučili krást – a bát se. Jakápak bude moje morálka, když spím v cizím domě v cizí posteli pod cizí peřinou? Nic moc, že. A jistě, lehce nabyl, lehce pozbyl – budu se bát, že se jednou vrátí majitel, kterého jsem vyhnal, a bude chtít své věci zpátky. Takovým vystrašeným zvířátkům se pak vládne celkem snadno.

Masaryk byl realista, když zredukoval pro svůj národ desatero na pouhé nebát se a nekrást. A copa jeho miláčci začali dělat hned pár let po jeho smrti? Kradou, že ani poledne nedržejí a třesou se strachy. Kéž bychom se drželi alespoň těch dvou zásad – tak jednoduchých a tak přirozených! Krademe a bojíme se dodnes. Nežije tenhle stát tak náhodou na účet našich dětí? Nebojíme se náhodou každého diktátorského pšouku? A nemohli bychom s tím už, kurva, šedesát let po válce, konečně přestat?! Ψ