Nechci teď zrovna mluvit o osmi cikánských pádech nebo dvou maďarských výrazech pro červenou barvu, které se na rozdíl od české červené a rudé neliší odstínem. Jen si povzdechnu (O TEMPORA, O MORES!), že i výuka rodného jazyka je dnes stále vědečtější, zatímco moje generace ještě vystačila s prvním pádem množného čísla podstatných jmen, dnešní děti už neznají než nominativ plurálu substantiv. Jen mám takový pocit smíšený s vlastní zkušeností, že za našich mladých let bylo přeci jen víc desetiletých, kteří byli schopni napsat kloudný dopis. Ať už je výuka jakkoliv vědecká, některé oblíbené mýty se nemění. Velmi oblíbeným mýtem je modernost a fonetičnost českého pravopisu. Ne, vůbec nevolám po „kobilách zmalími boki“, ale jen se podívejte na českou abecedu, to je úplné jazykovědné muzeum.
Ono už samo dlouhé á, to vůbec není samozřejmost, dlouhé samohlásky už neznala ani staroslověnština, je to rys praslovanštiny, který se v češtině dochoval jako v jediném ze slovanských jazyků až do dnešní doby (spisovná sloveština byla Štúrem vytvořena jako umělý jazyk až v 19. století, západoslovanská nářečí používaná v Uhrách si ergo dovoluji považovat za česká, už jen proto, že přinejmenším do Štúra se používala na Slovensku spisovná čeština nejen jako liturgický jazyk). I jinak starobylá a češtině blízká polština, v níž např. jako v jediné přežily dodnes praslovanské nosové samohlásky ę (zjednodušeně [en]) a ą, (zjednodušeně [om], leckde odpovídá české dvojhlásce ou) o své dlouhé samohlásky v průběhu středověku přišla, např. dlouhé í a ý se z ní ztrácejí beze stopy počátkem 16. století a z původního „Bóg“, které bylo skutečně čteno [bo:g] se stalo stejně psané, leč nově čtené už [bug], podobně sól, kóń atp.
České á, é, í… jsou starobylé samohlásky, ale jsou skutečně fonetické, jak jen umožňuje česká varianta latinské abecedy. Co ale takové ě, v každé české abecedě si to hrdě trůní hned vedle svých fonetických příbuzných e a é, jak to se vlastně vyslovuje? [je]? Ale kdepak, říkáme snad [djeťi] nebo [njegdo]? Naše ě je jen náhrobním kamenem vymřelé starobylé praslovanské samohlásky, která se původně podle všeho vyslovovala asi podobně jako [ä] a měla i svou dlouhou variantu, kterou dnešní čeština ani neumí zapsat. Ranou češtinou se pěkný řeklo „p’äkný“ (první písmeno čteno jako „пь“ v ruštině). Podobné změkčené souhlásky pak ve 14. století buď splývají se svými tvrdými protějšky, nebo se stávají měkkými (palatálními, tj. tvořenými o tvrdé patro (lat. palatum durum): ď, ť, ň; takové ruské нь není vůbec totéž, co západoslovanské ň (ń), jakkoliv to zní hodně podobně a jakkoliv nás ve škole učili, že ano, ruské нь je jen palatizované n, tj. alveolára (souhláska tvořená o dásňový oblouk) n druhotně upravená při vyslovování o tvrdé patro, zatímco české (polské, slovenské…) ň je přímo palatála). Současně se v průběhu 14. století mění dlouhé ě na dvojhlásku ie (chtieti) a ě zaniká jako hláska a další staletí už přežívá jen jako grafém bez vlastní hlásky, tedy záležitost dosti nefonetická.
Písmeno g – další mrtvola české abecedy, angličtina a jiné světové jazyky sice moderní češtinu zásobují dostatkem přejatých slov s touto hláskou/písmenem, ovšem to pravé české g patrně nepřežilo 12. století, změnivši se na h.
Chá – prý že nemáme spřežky a co je tohle? Spřežka jako řemen! A to nemluvím o takovém dž, jakkoliv máme podle všeho jen dvě vlastní slova s tímto „znělým č“ (džbán a džber), je to taky spřežka.
Připadá Vám to české l proti svému slovenskému kolegovi nějaké osamělé? Nenechte se mýlit, i ono mělo své příbuzné. Ale lezli mu na nervy, a tak se jich postupně zbavilo. Na samém úsvitu češtiny, tj. cca do poloviny 12. století se „dlouhý“ neřeklo jinak než „dĺgý“. A z původního českého kľúče se stal klíč až koncem 14. století, zde je nutno čestně přiznat, že se na rozdíl od dnešní slovenštiny jednalo jen o palatizované l (tj. „ль“).
Řekli byste, že se v českém slově tramvaj vyslovuje jiná hláska než je obvyklé české m třeba ve slově máma? Je to tak, jedná se o tzv. retozubné m, ale nijak to při psaní neoznačujeme, protože to nijak nemění význam tohoto slova. Ostatně, nemusíme se tím trápit, retozubné m nemá vlastní písmeno čili grafém v žádném jazyce na světě. Další zajímavostí českého m je to, že to je vedle l a r třetí česká souhláska, která je slabikotvorná. Navíc jen ve dvou slovech: sedm a osm. I když já osobně mám za to, že tato slova vyslovuje většina Čechů s „jerem“. Mám tím na mysli onu neurčitou samohlásku, kterou se anglicky vyslovuje třeba neurčitý člen „a“ [∂] nebo kterou bulharština označuje „tvrdým znakem“ ъ. Sedm tedy podle mě většina z nás vyslovuje jako [sed∂m], někdo jako [sedum] (tak se to ostatně také může i psát), ale podle mě snad nikdo ne jako [sedm].
Když už jsem se dostal k tomu svému modernímu jeru (nechci jej míchat s těmi staroslovanskými, s nimiž toho podle mě nemá mnoho společného), nemůžu se nepozastavit nad asi nejneuvěřitelnější podivností české abecedy: vždyť ona nemá znak ani žádnou spřežku pro jer! Že zapisuje dvě číslovky jen přibližně, vem čert. Problém ale je, že žádný český psaný dialog nemůže být moc přirozený, protože my přece používáme jer ve dvou zcela specificky českých slovech, která jsou přitom v mluvené řeči asi tak frekventovaná jako „jo“ nebo „ne“. No ano, mám na mysli ono všudypřítomné „∂h∂“, což vůbec není totéž jako „aha“ a jeho opak, dvouslabičné slůvko tak geniální, že neobsahuje jinou hlásku než samotný jer: „∂∂“. No jen si to přiznejte, kolikrát jste tato dvě nepotradatelná slovíčka už dnes vyslovili? A kolikrát zapsali? 😀 Jak, že? Vždyť to nejde, dosavadní česká abeceda nám to neumožňuje, s jerem se v ní nepočítá. A to máme – už zase – i jer dlouhý [∂:], v podání řady českých politiků a jiných rétorů dokonce i velmi dlouhý [∂:::::::].
Hláska n, neboli dásňová nosovka také skrývá pod jedním písmenem dvě různé hlásky. N patří podobně jako např. m mezi tzv. sonory, tj. souhlásky, které mají vedle šumové složky i složku tónovou a mohou tak tvořit slabiky, ovšem v češtině n žádné slabičné jádro netvoří. Každý student angličtiny i některých dalších cizích jazyků si může vzpomenout, na tzv. nosové n. Ve slovech jako jsou branka nebo Ganga se vesele vyskytují i v češtině, jedná se o tzv. zadopatrové ŋ, v češtině se nijak neoznačuje, protože nemá vliv na význam slova. Zato v angličtině je rozlišování mezi těmito „dvěma en“ podstatné, protože mohou rozlišovat dvě jinak totožně znějící slova: thin [θin] (tenký) vs. thing [θiŋ] (věc).
Ó, další živoucí fosilie, která přežila v původním českém slovníku opravdu jen v této částici a v jiných afektovaných zvoláních typu „bóže“, „ohó“ apod. Jinak dnes žije v nejrůznějších přivandrovalých ozónech, citrónech a lampiónech. To pravé české ořechové ó (kóň, Bóh, sól atp.) se ve 14. století mění na dvojhlásku uo (ve slovenštině dodnes, dokonce tam dostala jako jediná dvojhláska široko daleko i vlastní znak: ô, byť starobylé pádové koncovky jako koňóm (koněm) tam už taky dávno nemají) a v 15. století zavádí čeština své ojedinělé písmeno ů, původně také jako znak pro dvojhlásku uo, která se ovšem souběžně začíná měnit na [ú].
Ř, česká parádička neboli „zvýšená alveolární vibranta“. Samotné české r, které nemá daleko ke španělskému erre, je pro leckterého nečecha náročné a což teprve „Mařeno řekni ř!“ Původ: měkčené r (рь), polské rz je stejného původu a v některých oblastech Polska se i stejně vyslovuje, takže až takový unikát to není. Oproti r, z něhož vzniklo, ztrácí ř tónovou složku, nemůže se tak nikdy stát slabičným jádrem – ostatně ve starší češtině nebylo ani r vždy slabikotvorné, v polštině dnes není nikdy: např. slovo wiatr (vítr) se tam vyslovuje jednoslabičně. Písmeno ř skrývá dvě různé hlásky: základní výslovnost je znělá (např. ve slově řeka), ale vlivem souhláskového okolí se mění na neznělou (např ve slově při).
W: Husem ponechaný znak se úspěšně dožil 19. století. Dosud vychází časopis Květy, který se ve svých starších ročnících nadepisoval Kwěty české. Pokud někdo napadá, když na webu já nebo někdo podobně potrhlý píšeme půwodně, měl by se nejdřív zamyslit, jaký má to má wýznam. V se použíwá přesně 158 let, w má za sebou mnohonásobek této doby J. Roztomilé bylo wáhání Poláků v osmdesátých letech, kdy se objewilo VIDEO jako nowý fenomén, byli z toho oprawdu w rozpacích a někdy to psali tak, jindy onak, brzy se ale osmělili a během dwou tří let to už nikdo v Polsku nenapsal jinak než wideo. Markusie Aureliusie, ty to widíš :_D.
Ypsilon: další pomník už neexistujícímu hrdinovi dějin českého jazyka. Až do Husova spisu De orthographia Bohemica (a leckdy ještě poměrně dlouho po jeho vydáný) si každí psal v češtině měkká a tvrdá i/y dle lybosty. Důsledné grafické rozlišování těchto hlásek přichází ovšem v době, kdy ve většině českých dialektů jejich výslovnost splývá. Do dnešních časů tak přežilo tvrdé y jen v nejvýchodnějších částech českých zemí a i tam mám za to, že je jen otázkou času, kdy celostátní chrliče prefabrikované zábavy a homogenizovaných emocí zašlapou zbytky českého ypsilonu do matičky země. Dnes už generace, která vyslovovala i cm jako [cenťimetr], patrně vymírá i u nás na východě, zatím to aspoň (narozdíl od takového ě) umíme všichni vyslovit. ψ