Už není
Noc temní a
hltá svoje stíny
plíží se tma
přísliby větvovými
láká tě ven
Ach jaký to jen sen:
svět oněměl
už při soumraku
noc letí vesmírem
a podobá se draku
jenž do tvé kůže zaryje
podvědomí
Pak políbí tě
mohutným chladným zobanem
život v tom políbení taje
co myslíš lásko
probudíme se
jsou ještě jiné ráje?
Je z ohně, je z vody
noc tak tmavá
už ani foton
částice mlčí
duše se zastavuje
naříkajíc, že v takové tmě už to prostě nejde dál
hltá tě
nebytí…
a dračí výpad
oba jsme zabiti
Utíkáš
vrháš se do sametu
nicoty
a ještě sis ani nestihla uvědomit že už
nejsi
Hledáš svoje tělo
Dusíš se v úsvitu
který nepřijde.
Utrpení má své meze, ale strach je nekonečný. (latinské přísloví)
Temnými zákoutími duše bloudil člověk klada pasti na zvíře, jež by si rád ochočil. Zvíře pak slídilo po lidské stopě, aby mohlo v příhodný okamžik člověka, toho vetřelce, zabít. I stalo se, že se nakonec člověku podařilo lapit zvíře do jedné ze svých pastí. "Co se mnou zamýšlíš, proč mne nezabiješ?" zajímalo se lapené zvíře temně mručíc. "Nezabiji tě, nemohu, zabil-li bych tě, přestal bych být člověkem," děl člověk. "Tsa!" vyprsklo zvíře opovržlivě, "v tom případě zabiji já tebe, nikdys tu nebyl, nemáš tu co pohledávat." "I nezabiješ, i mám, mám veliký úkol od boha" odporoval zvířeti člověk a vydal se zvířeti shánět potravu. Jdi mi k šípku s tím svým bohem, pomyslelo si osamělé zvíře, to ne on vládne tomuto světu a jalo se svými mohutnými zuby hryzat tyče klece, do níž jej člověk polapil.
Člověk se zrovna vracel s potravou pro zvíře. To už na něj čekalo u rozkousané klece. Letmo si přeměřilo vzdálenost – a skočilo. Miliony let lovecké praxe vylučovaly neúspěch. Člověk ucítil jeho tesáky na svém krku a začal se dusit. Skutečnost byla rázem příliš skutečná a šero okolní duše se změnilo na borůvková povidla, která začala pomalu skapávat kamsi dolů. Nebo nahoru? Mňam, olízlo se zvíře mlsně a pustilo bezvládné tělo člověka ze smrtícího sevření. Mňam, povidla, na ta bych se nechalo snad i ochočit, škoda, že už je po něm.
"Co je to za bordel?!" zlobil se anděl (ne nepodobný budoucímu Donu Camillovi), který v těch raných časech zaskakoval za ještě ani nenarozeného sv. Petra u nebeské brány, na člověka. "Neměls tak náhodou zvíře ochočit?" "Hm, měl, sir!" přiznal kajícně člověk. "Tak hybaj zpátky dolů, no jen podívej, už se chytlo do další pasti. A kdo ho teďka vyprostí, he? To chceš mařit výkon stvoření nebo co?!" "To bych si nedovolil, sir!, ale cožpak se tam můžu vrátit… takhle?" ukázal člověk na svůj proděravělý krk. "Challenge yourself!" procedl anděl skrz zuby drsně, ale pak v duchu uznal, že se nedá nic dělat a pomalu se odšoural do skladu pro nový krk. Jako bych to šéfovi neříkal, svobodná vůle se nedá jen tak mechanicky naroubovat na kus masa…
Anděl právě napojoval krční obratle, když ucítil mezi křídly tázavý pohled. "Zase?" ptal se bůh znepokojeně. "Zas, takhle je to…" "Mlčiž, anděli!" poručil bůh prudce. "Zkusíme plán E." "Plán E?!" zeptal se anděl zděšeně, ale raději už nic dalšího neříkal. "Nemá mu kdo krejt záda, proto vždycky končí takhle, nemá nikoho, kdo by mu sbíral borůvky na povidla, rodil děti, pral ponožky a tak." "No já nevím, pane," kroutil hlavou anděl skepticky. "Moc mluvíš a málo tvoříš, padej do skladu pro další díly a přiveď s sebou Gabriela, trošku si pohrajeme s dimorfismem…"