Gurale
Za lasami za gurami za dolinami
pobili śe dvaj gurale ćupagami
/: Ej gurale, něbijće śe
ma guralka dva varkoče
poďźeliće śe :/
Za lasami za gurami za dolinami
pobili śe dvaj gurale ćupagami
/: Ej gurale, něbijće śe
ma guralka dvoje oču
poďźeliće śe :/
Za lasami za gurami za dolinami
pobili śe dvaj gurale ćupagami
/: Ej gurale, něbijće śe
ma guralka vělke serdce
poďźeliće śe:/
Za lasami za gurami za dolinami
pobili śe dvaj gurale ćupagami
/: Ej gurale, něbijće śe
ma guralka z přodu z tyłu
poďźeliće śe:/
(autor zapsal českým pravopisem, ć se vyslovuje měkce, podobně jako ť, podobně i ś, ďź (jedna hláska), ł se vyslovuje podobně jako anglické w, ćupag je sekyrka, valaška, lidová z Těšínska, nově nazpíval Čechomor)
Děda se narodil roku 1903, jako správný Sikora samozřejmě v Jablunkově (viz např. Návsí), kde Sikorové a Niedobové tvoří pomalu polovinu obyvatelstva. Vždy jsem si zakládal na exotičnosti našeho příjmení, až nedávno jsem se z nějakého statistického přehledu dočetl, že Sýkora – ve všech pravopisných variantách, tj. až po naše slezské měkké a krátké, správně čteno s měkkým [ś] – je dokonce třetí nejčetnější české příjmení na S. Ale zpět k dědovi, který pocházel, jak tehdy bylo v kraji zvykem, z asi deseti dětí, přesné číslo by věděla babička Hedvika, rozená Bolková, ale ani ona už Bohu žel není mezi námi, každopádně vím, že několik jeho sourozenců zemřelo v dětském věku. Slezští guralé procházeli až do počátku 20. století velmi tvrdým přirozeným výběrem.
Děda vystudoval učitelský ústav, ale pedagogika si ho zjevně nezískala a brzy se rozhodl pro jinou dráhu, zastavil rodnou chalupu, aby si mohl pořídit první autobus, za což ho jeho táta vydědil. Děda dřel jak mezek, od nevidím do nevidím, svátek nesvátek, za každého počasí, v dešti a mrazu, sám si dělal servis a všechno další, vsadil vše na jednu kartu. Sázka vyšla, československý sen se naplňoval, děda splatil první autobus a mohl si pořídit další. Provozoval první pravidelné autobusové linky na Ostravsku, tenkrát to překvapivě fungovalo bez dotací a po dopravě byla velká poptávka, časem si mohl dovolit zaměstnat i první řidiče. Jeden obyčejný autobus (ne ten parádní americký s pneumatickými dveřmi, jak je známe dnes, na který se sbíhaly dívat celé vesnice) stál v té době něco kolem sta tisíc korun, kvalitní zimník stál tehdy něco kolem 70 Kč, dědovi řidiči brali něco kolem tisícovky měsíčně, a to byl dost slušný plat. Celou tu dobu samozřejmě platil Státu daně a cla (některé autobusy byly z dovozu) jako mourovatý, jeho zaměstnanci jak by smet. Stát jim za to slíbil, že je mj. bude chránit vnitřním i vnějším nebezpečím.
Kromě pravidelné linkové dopravy provozoval děda i zájezdy po Evropě, dodnes si pamatuji, jak mě jako kluka překvapila kvalitní a podrobná mapa Polska, které vypadalo úplně jinak než dnes, s razítkem dědovy firmy. Jednotlivé listy byly pečlivě nalepeny na kvalitním plátně – žádné trhání a lámání takových map nehrozilo ani po padesáti letech. „Nejsem tak bohat, abych si mohl dovolit levné věci," říkával děda. Z dědy se stal úspěšný mladý muž, který si už koncem dvacátých let mohl dovolit sportovní automobil, krásný nábytek nebo luxusní radiogramofon Philips v mahagonu. Pro nás s bráchou to byl i po letech úžasný stroj, protože měl 4 rychlosti a šly na něm pouštět všechny desky zrychleně i zpomaleně, nejen využívat dvě tehdy používané rychlosti na SP a LP. Děda zbohatnul dokonce natolik, že i babiččini hamižní rodiče svolili k sňatku.
Koupil si pozemek a chystal se, že si nechá postavit vilu. Kdepak hypotéka, měl peněz jako želez, tenkrát se víc spořilo a tuto realitní spotřebu děda už beztak odkládal řadu let. Nevím, co tou dobou dělala společenská smlouva, ale jednoho dne se u nás objevil bez jediného výstřelu stát cizí (Rzeczpospolita) vtělený do své armády a většinu autobusů dědovi zabavil. Děda to naivně považoval za útok na své vlastnictví a domáhal se kompenzace. Nedomohl se ničeho, protože Češi a Němci byli tou dobou na Těšínsku občany druhé kategorie. Než se rok s rokem sešel, přišel další stát (tenhle si říkal Deutsche Reich) a zabavil zbytek dědova vozového parku. Tento stát také „reformoval" (čti vykradl) českou měnu a děda zjistil, že se nic stavět nebude. Netuše nic o arbitrérní konvenci vlastnictví, zazdil ve své prostotě alespoň své osobní auto do stodoly, kde přečkalo válku. Stát tak učinil z mého kapitalistického dědy zase proletáře (později se to mělo ještě opakovat).
Část pozemků patřila do Reichu (původní polský zábor), pastviny zůstaly v Protentokrátu. Lucina (sic, původní místní název, také v příjmení Lucký, tj. "Lučinský") následovala původně také vnitrozemskou Olši tvoříc hraniční řeku, pasáci krav si s sebou na pastvu museli brát dokumenty. Bolkovi se po vyhnání Poláků samozřejmě přihlásili k tzv. slezské národnosti a podepsali tzv. volkslistu, očekávajíce výhody. Asi tak jediná „výhoda" spočívala v tom, že ještě v roce 1939 musel narukovat jejich tehdy asi osmnáctiletý syn, můj prastrýc Polda (Leopold), do Wehrmachtu. Přes severní Německo, Dánsko a Norsko se dostal až na Špicberky, kde ho nakonec zajali Američané. Byl to laskavý člověk, měl velmi protivnou ženu, zdraví nechal na šachtě a uměl plést krásné pomlázky a odmocňovat z hlavy.
Válka si duněla kdesi daleko na východě, kde tou dobou patrně právě měnilo sovětské dělostřelectvo na šrot dědovo autobusové vlastnictví, na které pracoval řadu let. Kdyby byl děda tušil, že je stát nástrojem evoluce, snad by mu to ani nevadilo. Jednou brzy ráno, ještě byla tma, řekl bych, že zrovna uvažoval o tom, zda skutečně existují normativní důvody pro existenci státu, ho vyrušily naléhavé kopance do dveří. To nic, řekl si děda, to jistě jen stát zajišťuje naši vnitřní bezpečnost, Ordnung muss sein. Skutečně, byli to státní zaměstnanci a mířili na něj automatickými zbraněmi. Zrovna totiž probíhalo vyvražďování životických mužů a protože byl děda tou dobou už rozhodně starší 16-ti let, byli na správné adrese. Stateční partyzáni, kteří včera u místní hospody zastřelili tři gestapáky, byli už dávno v bezpečí nedalekých Beskyd. Ne tak místní obyvatelstvo. "Was wünschen Sie, meine Herren?" zeptal se děda perfektní němčinou, otevřev na poslední chvíli ještě nevyražené dveře. Hochdeutsch, "árijský" vzhled a uniforma zaměstnance státní pojišťovny visící na věšáku u dveří vedly k omylu. Považujíce patrně mylně dědu za německého důstojníka na záletech, se vojáci omluvili a zasalutovavše odešli. Přímo při raziích a na hranicích obce bylo toho dne povražděno 36 mužů, dalších 41 lidí skončilo v koncentráku, odkud se po válce vrátili se jen čtyři.
Ve své nepoučitelnosti se děda po válce zase začal činit a zase si našetřil peníze na dům. Nebylo toho pravda tolik co předtím, ale i tak by to stačilo na docela slušný dům. Opět zasáhl Stát a měnovou reformou upravil či přesněji řečeno ukradl dědovo vlastnictví. Jako řidič ČSAD pak dělal za pár stovek a celé roky po večerech pytlíkoval ten dům napotřetí. Současně inicioval Stát vznik místního JZD, které ovšem po roce zkrachovalo a vlastnictví většiny dědových pozemků tak opět bez náhrady přešlo na státní statek.
Děda dokázal jezdit se vším, co mělo motor a nějaká ta kola, kromě jiného jsem si vzal k srdci jeho zásadu, která platí nejen o motorech a strojích "dokud to funguje, nehrab se v tom." Stát nefunguje, a proto se v tom hrabu. Děda ostatně říkával i „mýlit se je lidské, ale opakovaná chyba je zločinem." Dnešní multi-kulti Evropa představuje v kombinaci se socialismem sud se střelným prachem, který nějaký šílenec opřel rozpálený o krb. Kdybyste komukoliv v tehdejší Jugoslávii vyprávěli, třeba během sarajevské olympiády, co se tam bude dít v příštím desetiletí, jistě by se na Vás díval soucitně. Tento vývoj není nevyhnutelný, jen mě trošku děsí možná nejhlubší dědovo tvrzení, že „svět chce být klamán." Ψ