Můžeme ostatně jít ještě dále než k praxeologii. Už v knize knih je psáno, že „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem…“ (Gen 1, 27), z čehož přímo plyne, že jej stvořil jako bytost svobodnou, nadanou vlastní vůlí. Pokud slétnu z nadvesmírných výšin (s)tvoření k jesenickému či mosteckému dlouhodobě nezaměstnanému, kde beru právo jej soudit? Nelze než sdělit laskavému čtenáři, že jej nikterak nesoudím. Pouze tvrdím, že i on se nezaměstnaným být rozhodl. Já nehodnotím, zda šlo o dobré či špatné rozhodnutí, pouze konstatuji, že to byla jeho volba. Scénář, kdy se z nezaměstnaného stane rovnou podnikatel, jak by to ráda viděla třeba ODS, je málo pravděpodobný, ale dotyčný člověk by se prostě za prací mohl odstěhovat. Mimo svůj kraj (autorův případ), mimo svou zem (i to autor zkusil), někdy, patrně nikoliv zrovna v Jeseníku, by stačilo překročit alespoň hranice okresu nebo být ochoten dojíždět dále.
Náš nezaměstnaný se neodstěhoval. Nikoliv z důvodu v kraji převládajícím, tedy prostě proto, že pracovat by sice chtěl, ale stěhovat za prací se mu nechce, ale proto, že se stará o babičku, pro niž by stěhování na druhý konec země bylo vzhledem k jejímu věku a zdravotnímu stavu kruté. Je to špatná volba? Lidsky je to jistě výborná volba – ale volba to je. Kdyby byl bezohledný, šoupnul by babičku do „domova“ důchodců nebo do ještě horšího zařízení a práci by jinde jistě našel.
V diskusi k výše uvedenému článku pan Vido ještě mj. dodává: „Výzva směrem ke státu pak není výzva ke zvýšení dávek, ale obecnější výzva k tomu, aby jim pomohl, což může udělat x způsoby. Myslím, že je v pořádku chtít něco po někom, komu platím (a ne zrovna symbolicky).“ Pan Vido tedy volá po jakési „státní politice zaměstnanosti“. Oblíbená iluze, že stát může vytvářet pracovní místa. A nemůže? Jistě, může dále zvýšit počet svých vlastních zaměstnanců, vždyť jsou jich zatím jen statisíce. Nebo může cpát peníze do chřtánu oblíbených firem, aby nová pracovní místa vytvořily ony.
Problém je, že k obojímu, popř. i čemukoliv dalšímu, co by mozky politiků mohly vymyslet, potřebuje stát nejprve vybrat daně. A pokud odhlédnu od nezanedbatelné korupce, i samotný výběr daní něco stojí, o jejich přerozdělování ani nemluvě. Daně stát vybírá jednak od firem a jednak od zaměstnanců. Čím více zdaní stát firmy, tím méně peněz jim zůstane na mzdové náklady a tím méně zaměstanců si pak firmy budou moci dovolit zaměstnat. Čím více zdaní stát zaměstnance, tím dražší se zaměstnanci stanou pro zaměstnavatele. Kromě zdanění prosazuje stát i nej(h)různější „výhody“ pro zaměstnance jako jsou stravenky, odbory, nejrůznější ochranné lhůty a všemožné další „vymoženosti“, které ve svém důsledku neznamenají pro zaměstnavatele nic jiného, než další zdražování zaměstnanců.
Paradoxně tedy dochází k tomu, že čím více se stát snaží, tím hůře pro nezaměstnané. Skutečnou pomoc pro nezaměstnané by představovalo snížení daní. Příkladem může být pro leckoho překvapivě Rusko se svou 13% „rovnou“ daní z příjmu fyzických osob, při současné absenci tzv. sociálního „pojistného“, které v českém daňovém systému není ničím jiným než druhou daní z příjmu. Kdo ze zaměstnanců v Rusku neuplatňuje některou z nečetných a administrativně velmi náročných výjimek, vůbec nemusí podávat žádné přiznání. Současný ruský daňový systém je přitom moderní (zhruba třetinu všech vybraných federálních daní tvoří DPH – ačkoliv i ta je v Rusku nižší než u nás (18%, potraviny 10%).
Arthur Laffer nás učí, že snížení nominální daňové sazby vede v současném světě vysokých daní paradoxně ke zvýšení objemu skutečně realizovaných příjmů státního rozpočtu. Tedy lepšímu fiskálnímu zdraví země, které bezprostředně souvisí s ochotou zahraničních investorů zde investovat. A právě zahraniční investice jsou velmi významným generátorem pracovních míst.
V současnosti je v České republice kolem 10 % nezaměstnaných. Jakkoliv se toto procento nepočítá z celé dospělé populace, ale z tzv. práce schopných, je to nezanedbatelná část voličstva. Jsou jistě ve svých volbách při hledání práce omezováni svým okolím, ale již brzy budou mít po několika letech příležitost volit mezi ryzím populismem tlemícím se na ně z oranžových plakátů na dluh a lepší budoucností pro sebe i své děti. Ψ