Když se konečně trochu uklidnila, otírajíc si smíchem uslzené oči, děla: „Já… ha-ha-ha!… totiž vím… muhehe!… nač ses mě chtěl… chachacha!… zeptat!"
„To teda nevíš, to byla úplná banalita, ty bláznicě! Jsi šalona, Johanko…"
„Ale vím… checheche!"
„Jo? Tak načpak teda?!"
„Na to… chicht… kde je ten ztracenej… muhehehe… klíč… cheche!"
„Jakej klíč proboha?"
„No ten… haha… náhradní… chocho!"
„Náhradní? Od čeho?"
„Od toho pásu chachacha…" škyt, „cudnosti! Muhehe, soused ho nemá…"
„Dobře, víš, co jsem ti říkal," asi před týdnem, na něco mají ženy ukrutnou paměť, „že jestli mi nevrátíš ten náhradní klíček, že ti to nechám předělat na pevno. Už se ozval ten kovář?"
„Ne…" následoval další nekontrolovatelný výbuch hlasitého smíchu.
„Jak to, že ne? Tak kdo to teda předělá?"
Začala se svíjet v úplné smíchové agónii, takový ten stav, kdy vám hrozí zadušení smíchem. Když se asi po minutě trochu uklidnila, řekla jediné slovo, po němž jsem se málem zadusil i já: „Velechovský***."
Před hodinou jsme opět leželi v posteli, ještě nepřevlečení a naštorc. Zas ohne soulož.
„Tak co, ty člověknovo?" povídám, přečtev nápis TERRANOVA na jejím tričku. A začal jsem lopotně konstruovat, že místo člověka by patřilo latinské homo a že i ten rod přídavného jména…
Podívavši se na mě svým pohledem Mona Lisy, z něhož vyzařovalo laskavé pochopení pro dvourozměrné bytosti a šikovné domácí spotřebiče, řekla důrazně: „Já jsem Terra… terarijní rybička."
No řekněte, může vám být terarijní rybička nevěrná? Ψ
*) "V článku o celibátu nezadaných žen píše Linda Kholová, jak se jí kamarád nad pivem zeptal: 'Souložíš?', na což se rozzářil uspokojením nad svou neomaleností. Zní to drze, ale s otazníkem je to vlastně filozofická otázka. Nejlépe podívat se na nehty a pak nafoukaně vzdychnout: 'Spím na střídačku se třemi taxikáři. Jak jsi na tom ty?'" (Angela Rogner na Facebooku)
**) toho množného čísla si nevšímejte, to je v jazykově-kulturním kontextu naší rodiny naprosto běžné, naše domácnost je totiž mimo jiné také zvířecím útulkem, kde kromě skutečných zvířat jako jsou Lakyna, Aura, Žakyn nebo Elsa s rodinou, žijí také zvířata virtuální jako kalifornská puma Libra, Žabža, Čečetka (to není pták, leč čtvernožka, cosi mezi lasičkou a fretkou), protivný a dříve toulavý pes Azor ("tak pardóón, že jsem u těch popelnic rovnou nechcíp!"), zvířata plyšová-živoucí (např. Ráchelčin Tygr – trochu jako Pú, ale pronikavě bystřejší) a v neposlední řadě také (zde už opět skuteční) lidé, ovšem lidé ve fromě lidí-zwiřátek, množné číslo v oslovení jed(i)né Jany tak pochází nejspíš z běžného oslovení „zvířata", které se používá bez ohledu na číslo oslovených
***) naprosto úplně neschopný bagrista, který nám pod záminkou provedení výkopu na drenáž kolem domu zcela neuvěřitelným způsobem zničil půl zahrady. A rovněž asi 4 tuny štěrku, kterým zaházel čersvě vykopaný výkop, protože jím sám sobě odřízl ústupovou cestu ze zahrady. Narozdíl ode mě si Jana všimla, že měl na autě kromě zemních prací i kovářství