Večer
Na nebi sbírá se vítr,
zítřejší nachový vítr,
a znova láska,
znova, odedávna
zpovzdálí překáží smrti.
(Jan Skácel)
Jako když někdo hodí neplavce do hluboké vody. Žádný plevel nezůstane, nezvládnu to a jenom se ztrapním, ať už koktáním, nemotorností nebo prostě mlčením. A tím vším si akorát potvrdí, jakej jsem hroznej trouba a že na to nemám. A to je špatně, úplně špatně, protože ona je… ona je… je… poezie! To je ono, je poezie. Rychle schoval knihu Sociální fóbie do tašky, to by tak ještě scházelo, aby ji u něj viděla!
Tys přijela taxíkem?
Jinak bych to nestihla, v metru je přece stávka…
Díval se na ni – a ona byla poezie sama, veškerá v jediné. Kochal se tou ladností, jako od Skácela. Ale nebyly to jen matematicky nepopsatelné křivky jejího těla, byla to ztělesněná a oduševnělá καλοκαγαθία, krása a dobrota, krása a ctnost. Co není zároveň dobré, nemůže být krásné a naopak. Naopak. Ryzí Apolón a ani špetka Dionýsa.
Nač myslíš?
Jen jsem se tak zamyslel…
A co dneska ve škole?
Cha, v makru přednášel o deflaci, příště budeme brát Sněhurku a sedm trpaslíků.
Ani nevnímal, jak se usmála. Ale myslel na ni. Jako od Skácela. Hrozná smůla, umřít 7. listopadu 1989! Stále se nemohl vynadívat, hrdlo se mu svíralo, své zpropadené srdce cítil v krku, ano bilo, přetékajíc láskou. Mezi přemístěným srdcem a hrtanem zbýval jen úzký otvor pro vzduch. A i ten se každým vzepětím srdečního svalu znovu a znovu neprodyšně uzavíral. Dusil se tou láskou. Už půl roku! A strachem, stupidním strachem, že nebude mít na zaplacení a příšerně se před ní strapní. Kdyby tak láska mohla ovlivnit ceny!
Číšník přinesl jídelní lístek, ceny od včerejška samozřejmě zase vzrostly, do pr… Rozhodl se na to nemyslet, chtěl si užít svou grófskou hodinku. Poezie, která na sebe vzala její podobu, ho přimáčkla hluboko do židle. Byl v transu. Káva po jídle byla jen křečovitým oddalováním nevyhnutelného faktu, že tu dnes nechá svůj měsíční rozpočet.
Ale mělo být ještě hůř. Když číšník donesl účet, rádoby ledabyle napočítal 22 milionů. Nebylo ovšem co počítat, žádné další bankovky v peněžence ani neměl. To je v pořádku, vypustil s námahou z hrdla, které mu svírala láska ve fázi akutní zamilovanosti současně se strachem z hyperinflace. Číšník si od něj ale obnos ani nezval, nezlobte se, od minulého týdne koruny nebereme, jenom komoditní peníze. Němě na něj zíral. Jak to…?!
Beze slova odepjala své zlaté náušnice, položila je na stůl, vzala ho za ruku a řekla: Pojď, sem už nepůjdeme, vím, žes to myslel dobře, ale ta pizza stejně byla připálená. Venku na ulici mezitím začalo pršet. Troubící auta se vztekle prodírala mezi stávkujícími tramvajemi. Jeho poezie, která právě stanovila nový zlatý standard, se s ním dlouze líbala. Ψ
A čím více hezkého, tím budeme šťastnější. To je Boží pohled? Líbí se mi, jak ses vykašlal na všechno ostatní. Na denní chléb, poezii, lásku, strach ze smrti a vlastně vůbec všechno, co i ty tvé ceny ovlivňuje mnohem více, než jen základní ekonomické teorie. (asf)