Haleluja. Je tak dobré Bohu našemu pět žalmy, rozkošná a líbezná je chvála.
Hospodin buduje Jeruzalém, shromažďuje rozehnané z Izraele,
uzdravuje ty, kdo jsou zkrušeni v srdci, jejich rány obvazuje.
On určuje počet hvězd, on každou vyvolává jménem.
Velký je náš Pán, je velmi mocný, jeho myšlení obsáhnout nelze.
Hospodin se ujímá pokorných, svévolníky snižuje až k zemi.
Pějte Hospodinu píseň díků, zpívejte našemu Bohu žalmy při citeře,
tomu, který zahaluje nebe mračny, který připravuje zemi deště, který dává na horách růst trávě,
tomu, který zvířatům potravu dává, i krkavčím mláďatům, když křičí.
Netěší ho síla koně, nemá zalíbení v svalech muže.
Hospodin má zalíbení v těch, kdo se ho bojí, v těch, kdo čekají na jeho milosrdenství.
Jeruzaléme, chval zpěvem Hospodina, chval, Sijóne, svého Boha!
On upevnil závory v tvých branách, požehnal tvým synům v tobě.
Na tvém území ti zjednal pokoj, bělí pšeničnou tě sytí.
Na zem vysílá svůj výrok, rychle běží jeho slovo.
Dává sníh jak vlnu, sype jíní jako popel.
Rozhazuje kroupy jako sousta chleba , kdo odolá jeho mrazu?
Sešle slovo své a taje, káže vát větru a plynou vody.
Oznámil své slovo Jákobovi, nařízení svá a soudy Izraeli.
Tak žádnému z pronárodů neučinil, jeho soudy nepoznaly. Haleluja. (Žalm 147)
Rebí šla jako obvykle poslední, ale vůbec to nevadilo, školka stejně ještě byla zamčená. Rebí! Vyzvedli jsme kluky, Šiši chvíli vyváděl, protože neviděl bráchu, ale vše se v dobré obrátilo, Ondrejs se patrně zdržel u dinosaurů. V krámku u školy jsem každému koupil jednoho nechutně žlutého hada a deset housek a šli jsme beze spěchu domů klidnými poříčanskými ulicemi. Za plotem už na nás čekaly Lakyna s Aurou, waúúú! Lakyna samozřejmě zdrhla a šla si proběhnout a označkovat okolí.
Obědvali jsme na terase za domem, po obědě jsme šli pouštět draky. Děti si vzaly každý svého, vyšli jsme 55 schodů až na poslední terasu, odemkli zadní vrátka a vyrazili na čerstvě podmítnuté pole. Teplý západní vítr kolísal mezi 1. a 4. stupněm Beaufortovy stupnice. Když se do toho opřel, vytvářel vysoké narudlé prachové sloupce, které hnal směrem ke Kersku. Rozšmodrchával jsem uzly, zvedal ze země draky zaskočené chvilkovým bezvětřím, umravňoval drakovníky, kteří se pletli jiným. Smíšek, Modrásek, Michal a Fénix brzy přilákali Honzíka, který už byl taky doma ze školy. Hrozny byly sladké, koťata se honila za suchým listím, v několikakilometrové výšce nad námi neslyšně klesala letadla na Ruzyň. Dole co chvíli projel údolím Šembery barvený svištící rychlík a na služební mobil chodily jen pravidelné agenturní zprávy. Co víc si ještě může člověk od života přát? Ψ