Špatně hašený požár se rychle šíří, už hoří sousední insula a totéž bezprostředně hrozí k několika dalším rychle a levně postaveným domům přes uzounkou uličku. Zmatek jak při konci světa, bohové, to snad shoří celá čtvrt! Do křiku a řinčení rozbíjeného zboží, které nešťastní obchodníci vynesli na ulici, aby zabránili jeho zkáze, připlouvají elegantní nosítka a z nich vystupuje elegantně oděný mladý muž. Vyptává se kolemstojících čumilů a brzy už je u majitele hoříčího domu. Je dobrým rétorem, chvíli chlácholí, chvíli spílá neschopným bohům. Z ryzího přátelství nabízí nešťastníkovi, že hořící dům koupí za pár zlatých mincí. Je to jen zlomek jeho původní hodnoty, ale i tak lepší něco než pusté spáleniště. Majitel nevěří svým uším – opravdu to chce vznešený MARCVS LICINIVS udělat?
Tonoucí se chytá stébla a zkouší vyjednávat, třeba se mu podaří prodejní cenu trochu zvýšit. Čas ale pracuje proti němu – mezitím se zřítila část horního patra domu a kupující cenu naopak snižuje. Majitel už dál nečeká a podepisuje rychle připravenou smlouvu. Dostává zaplaceno a odchází blahořeče bohům za nečekanou milost. MARCVS LICINIVS CRASSVS vyhledá majitele sousední insuly, která už je mezitím také celá v plamenech a vše se opakuje. Zanedlouho má skoupených několik ulic se vším všudy. Včetně plamenů. Je to takový dobrodinec nebo prostě blázen? Vyměnil zlato za požár, je to blázen.
Jenže MARCVS LICINIVS nemá jenom požár, jen co koupí poslední dům (ten ještě ani hořet nezačal, ale jeho majitel propadl všeobecné panice), nastupují stovky zkušených Marcových otroků: hasiči, zedníci, stavitelé, bývalí vojáci. Vše jde jak po másle, je to rutina, za pár hodin je po všem. Bývalí majitelé získali trochu zlata. Marcus má pár požárem nedotčených domů, pár dalších, které zůstaly stát, ale budou potřebovat po požáru opravit, něco bude nutno strhnout a dále mu zůstalo několik hodnotných stavebních pozemků.
O pár let později se děje něco neuvěřitelného: z osmdesáti vzbouřených GLADIATORES se stala stotisícová armáda, která si vydobyla volnou cestu do vlastí svých bojovníků: Germánie, Galie, Illyrie atd. Stalo se ovšem něco ještě příšernějšího, otrokům, těm mluvícím nástrojům se válčení zalíbilo a odmítli se rozpustit. Nakonec přiměli i svého vůdce Spartaka, aby v jejich čele vytáhl na samotný světovládný Řím, škoda nevydrancovat tak neuvěřitelně bohatou zem, jakou byla tou dobou ITALIA. V hlavním městě v té době už obludně přerostlé republiky nastala panika, býčí trh s nemovitostmi, který provázel celé období vrcholné republiky, byl ten tam. Nejprve vyletěly nahoru ceny potravin – každý se chtěl dobře zásobit na očekávané obléhání města. Ale panika se brzy přenesla i na nemovitosti: každou mílí, kterou urazilo vojsko vzbouřených otroků směrem k Římu, se počet jeho prchajících obyvatel násobil. Proč riskovat život v Římě, když našinec může spokojeně žít třeba v takové Alexandrii? Propadaly se ceny nájmů, a v důsledku toho brzy i ceny nájemních domů. Každý se zoufale snažil prodat dřív, než bude SPARTACVS ANTE PORTAS.
Přesněji řečeno každý ne, v Římě zůstalo pár pozorovatelů, SPECVLATORES, kteří zachovali chladnou hlavu a laciné nemovitosti naopak ve velkém skupovali. Crassus byl opět pokládán z hlupáka, blázna či nepoučitelného dobráka, což ostatně vše splývalo v jedno. Nasadil celé obrovské jmění, které předtím vydělal na skupování hořících domů a kupoval najednou celé ulice a snad i městské čtvrti, které byly k mání za zlomek původní ceny. K čemu mu však budou – ve vypáleném a vydrancovaném městě? Jací otroci budou hasit a opravovat jeho majetek, až se všichni přidají ke vzbouřencům? Když měl Crassus nakoupeno, začal "hasit", žádný historik přesně nepopsal, co se toho dne přesně stalo, víme jen, M.L. Crassus vešel do Senátu jako řadový SENATOR, a vyšel jako IMPERATOR, jediný velitel s plnou mocí nad všemi římskými legiemi.
Prvně v dějinách římské republiky byli oba konsulové (dnešní terminologií asi nejpřesněji premiérové) zbaveni funkcí. To byl precedens, který ve svých důsledcích vedl až k prvnímu triumvirátu a následnému pádu republiky. Ale to nás teď nezajímá, otroci táhnou na Řím. Senát navíc odsouhlasil i vytvoření dalších šesti (!) legií, které – a teď se podržte – měl financovat Crassus z vlastních peněz. To bylo úplně neslýchané, tak jako i dnes, byly i tehdy války děsivé i svou cenou, označovaly se za zábavu králů (tedy států), nikoliv sebebohatších soukromých osob. V historii bychom našli příklady velmi bohatých lidí: od Medicejských, přes rodinu Welserů, která svého času vlastnila celou Venezuelu až po takového J. P. Morgana, také spekulanta, který r. 1907 sám zastavil americký bursovní krach, ale nikdo z nich si nemohl dovolit financovat takovou armádu jako Crassus, který jen suše prohlásil: "žádný člověk se nemůže považovat za opravdu bohatého, pokud si nemůže dovolit udržovat ve válce armádu".
Bez toho, že by došlo k jakémukoliv významnějšímu vojenskému střetu, se nálada obou bojujících stran ze dne na den otočila o 180 stupňů. Crassovi se dobrovolníci jen hrnuli, zatímco Spartacus pod vlivem pouhé zprávy o šesti nově budovaných legiích zastavil svůj postup na Řím. Deset legií v dobře opevněném městě, jakým tehdejší Řím beze sporu byl, nemohl porazit ani vojenský génius Spartakova formátu. Dál už to laskavý čtenář bude přinejmenším v hrubých rysech znát – po mnoha dramitických zvratech nakonec nezemřel Spartacus v posteli a hlavní římské VIAE byly lemovány šesti tisíci ukřižovaných otroků – i tato velkospekulace Crassovi vyšla.
Po smrti činil jeho majetek činit 7 100 talentů, tedy cca 43 miliónů denárů čili asi 170 miliónů sesterciů. Marcus Licinius Crassus, muž, o němž by se dalo psát ještě dlouho. V jídle i sexu střídmý (v jeho jediném záletu šlo ve skutečnosti o získání jakési nemovitosti), těžko říci, zda to byla ctnost, on prostě nebyl na holky, on byl na majetek. V politice poněkud bezpáteřní, jako vojevůdce slušný, ale nikoliv geniální. Hořký konec mu uchystali daleko na východě Parthové, ve střetu evropské a asijské válečné taktiky, která pro Západ nedopadla dobře a Crassova uťatá hlava byla použita jako rekvizita při divadelním představení řecké tragédie na dvoře arménského krále, kde právě vítězný král parthský ženil syna. Navzdory všem neúspěchům (kromě válečných výdajů např. fiasko daňového projektu v provincii ASIA aj.) vlastnil Crassus na sklonku svého života o 1 100 talentů více, než kolik činil roční státní rozpočet tehdejšího nejbohatšího státu světa – ptolemaiovského Egypta. V jiném přepočtu to dává mzdy ve výši 190 000 člověkoroků práce (u vojáků, asi 170 000 v případě řemeslníků-svobodných občanů, otroci žádnou mzdu samozřejmě nedostávali). V celém tehdejším Římě neexistovalo dost zboží, které by odpovídalo jeho majetku. Ψ