Dvě malá křídla
R: Projděte dům do všech koutů
Najdete stín a jen stín
Dvě malá křídla tu nejsou
Byla tu málem a nejsou
Kudy jen bloudí a kde jsou
Hnízdo je prázdné, tichý klín.
Kdo viděl dívku něžnou
jít ráno k náměstí.
Šla vrátit výhru,
zamknout bránu ke štěstí.
Ta věc se zdála běžnou
A teď se hříchem zdá.
R: Projděte dům do všech koutů…
Jen lékař napsal krátkou
Svou zprávu úřední
O někom zmínka první
Zmínka poslední
Už nejsi dívko matkou
A ptáček nezpívá.
R: Projděte dům do všech koutů…
Jdou mámy večer z jeslí
Kol hřišť a nároží
Do bílých cích
Dvě bílá křídla uloží
A dívka prstem kreslí
Psaní podivná.
R: Projděte dům do všech koutů…
R: Projděte dům do všech koutů
Najdete stín a jen stín
Dvě malá křídla tu nejsou
Byla tu málem a nejsou
Kudy jen bloudí a kde jsou
Co já vím.
No tak projděte dům
Z lásky tu zpívá jen stín
Dvě malá křídla tu nejsou
Byla tu málem a nejsou
Kudy jen bloudí a kde jsou
Hnízdo je prázdné
Tichý klín.
(zpívá Helena Vondráčková, hudba Charles Fox, český text Zdeněk Borovec)
Jako dítě jsem si vždy představoval děti ze zkumavky jako nějaká lidská monstra, která místo matčiny dělohy vyrůstala v bublajícím živném roztoku v obrovských křivulích, ze kterých je po dosažení patřičné velikosti kolem pobíhající personál vyjme. Mnozí lidé si to podle všeho myslí dodnes, netušíce, že takové těhotenství i porod probíhají docela přirozeně, jen je na počátku nutno překonat nějaké ty srůsty vejcovodu. První československé dítě ze zkumavky se narodilo v Brně roku 1982. Vlastně ale nešlo o klasické oplodnění in vitro, první dítě po klasickém IVF se u nás narodilo až o dva roky později. Původní čs. postup spočíval v odebrání vajíček a spermatu, jejich zpracování a okamžitém chirurgickém transferu do vejcovodů. Nevýhodou této metody byla nízká úspěšnost a vyšší nebezpečí mimoděložního těhotenství. Dnes se u nás tři ze sta dětí rodí po umělém oplození (s drtivou převahou IVF), za pár let tedy bude ve většině školních tříd jedno takové dítě.
Hezký postoj k tomu zaujímá Katolická církev, která sice správně konstatuje, že „utrpení manželské dvojice, která zjistí, že je neplodná, je veliké," (§ 2374 Katechismu), ale jedním dechem a nelítostně dodává, že >>tyto techniky (inseminace a umělé oplodnění homologické), prováděné uvnitř manželského páru, snad nepůsobí takové škody, ale zůstávají mravně nepřijatelné. Oddělují pohlavní úkon od úkonu plození. Akt, kterým se počíná existence dětí, už není úkonem, kterým se dávají dvě osoby jedna druhé, nýbrž úkon, „který svěřuje život a totožnost embrya moci lékařů a biologů a zavádí vládu techniky nad původem a určením lidské osoby...<< (§ 2377) zatracujíc tak ty, kdo prodělaly mimoděložní těhotenství nebo zánět vejcovodů. Hezká ukázka litery, která zabíjí. Obejít ucpanou cévu lze, obejít ucpaný vejcovod je nemravné. Zatímco se mnozí a mnohé trápí neplodností – každý šestý český pár, mnozí a mnohé se zase trápí svou, někdy jen domnělou, plodností.
Představte si, že žijete ve světě, kde je možno beztrestně roztrhat předškoláka na kusy, ale vražda na o pouhých pár měsíců starším prvňáčkovi se trestá velmi přísně. Nebo kde se smějí beztrestně zabíjet lidé starší než sedmdesát let? Přijde Vám zvrácené takto rozlišovat podle věku oběti? Není snad vražda jako vražda? Podle mě ano, ne tak podle českého (a zdaleka nejen českého) práva a morálky.
Dnes a denně u nás umírají desítky dětí, které se rozhodli nechat zabít jejich vlastní rodiče. Z nejrůznějších důvodů. Necítí se zralí na rodičovství. Dítě by narušilo jejich studium nebo kariéru. Nebo postavení nejmladšího dítěte v rodině – byť třicetiletého. Dítě by zkazilo mamince postavu. Jeden nebo oba rodiče se nechtějí rozvádět, popř. uzavírat sňatek. Další dítě (už druhé nebo třetí) by ohrozilo pravidelné dovolené v Chorvatsku, jakož i další positiva a sociální jistoty. Je nezodpovědné přivádět děti na tento krutý a přelidněný svět (tak je raději zabijeme). Velmi často se vůbec jeho početí považuje za podraz. Tvrdila, že bere prášky, tak jak to?! Byli jsme přece odpovědní a používali jsme kondom?!
Dnešní krásný, nový, ale přesto poněkud falešný svět nás vede k přesvědčení, že když už (možná) neporučíme větru a děšti, minimálně si můžeme se svým životem dělat, co se nám zlíbí. Protože jsme moderní, nemáme předsudky (cha!) a kromě jiných intergalaktických (cha! – nejdál jsme byli na nedalekém Měsíci, a i to už je hezká řádka let) vymožeností jsme vynalezli dokonalou antikoncepci, která dokonale oddělila příjemný sex od (údajně) nepříjemného rodičovství. V té dokonalé hrázi jsou docela slušné trhliny. Pokud pominu, kolik procent párů, které nejsou připraveny na početí dítěte, což do značné míry znamená, že jsou fakticky připraveny případně počaté dítě (nechat) zabít, vůbec nějakou antikoncepci používá, jsou reálná procenta početí navzdory použití antikoncepce poměrně vysoká.
Hormonální antikoncepce (estrogen + progestogen) vykazuje v případě bezchybného používání 0,3% pravděpodobnost početí – v reálném světě („typical use failure rate", zdroj pro všechna čísla viz níže) se tato pravděpodobnost pohybuje kolem 8 %, což je úplně jiné kafe: selhání během prvního roku používání u každého 12. až 13. páru. U kondomu je pravděpodobnost početí při perfektním použití kolem 2 %, reálně ovšem kolem 15 %. Vysmívaná kalendářní metoda plodných dnů dává v praxi 25 %. Nechráněný pohlavní styk 85 %. Všechny výše uvedené pravděpodobnosti početí se týkají prvního roku používání dané antikoncepce. I tak brutální chirurgický zákrok, jakým je podvázání vejcovodů, tedy de facto sterilizace ženy, stále vede v 0,5 % případů k otěhotnění (zdroj: wikipedia (anglicky)). Myslím, že na zboření mýtu dostatečně spolehlivé antikoncepce to stačí. Antikoncepce, zejména, je-li správně používána, může výrazně snížit pravděpodobnost nežádoucího otěhotnění, ale nikdy mu nedokáže zcela zabránit.
Proto je iluzorní mluvit o volné lásce bez následků. Každý, kdo má sex bez toho, že by byl připraven se postarat o případně počaté dítě, je potenciální vrah. Na tři živě narozené děti u nás připadá podle oficiální statistiky (ČSÚ) jedno dítě, které nechali zabít jeho vlastní rodiče – kolem třiceti tisíc mrtvých dětí ročně – kam se hrabou všechny dopravní nehody! Opravdu máme právo zabíjet děti?
pozn.: Autor není příznivcem kriminalizace ani regulace interrupcí. Ψ