Nebezpečí západních sankcí na životně důležitá paliva se rozhodly íránské úřady čelit po svém: pouhé dvě hodiny před půlnocí z úterý na středu oznámily, že každý řidič má nyní nárok na pouhých 100 litrů benzínu za dotovanou cenu měsíčně, taxikáři pak na 800 litrů měsíčně. Opatření má údajně platit čtyři měsíce "s možností prodloužení o další šest měsíců". To známe, dočasné je trvalé aj po rokoch. Dotovaná cena benzínu činí v Íránů 1000 rialů, tj. v přepočtu něco kolem dvou korun za litr (!), cena na volném trhu je zhruba pětinásobná. Obrovské náklady na tyto dotace mají lví podíl na výrazných deficitech íránského státního rozpočtu i na inflaci, která se v současnosti pohybuje v řádu 20-30 % ročně, což je zhruba desetinásobek současné české inflace. Už v současnosti musí Írán kvůli nedostatečné kapacitě svých rafinérií 40 % své rychle rostoucí spotřeby benzínu (nyní 77 milionů litrů denně) krýt dovozem – platě zaň, převážně nenáviděnému západu, kolem 5 miliard dolarů ročně. Dotace ale nebyly hlavním důvodem pro zavedení přídělového systému, tím byly obavy z možných sankcí OSN kvůli íránskému jadernému programu, které by samozřejmě zahrnovaly i benzín.
Na téměř bezplatný benzín už si ovšem Íránci dávno zvykli jako na své "nezadatelné právo" a nečekaně vyhlášená regulace vyvolala nevídanou bouři nevole. Jen v Teheránu vzplálo přes noc 12 čerpacích stanic, nejedno zaparkované auto a došlo i k rabování obchodů a bank. "Pušky, rakety, tanky, zabte Ahmadínedžáda!" skandovali demonstranti zasypávajíce policejní oddíly kamením. Jedná se o první větší výbuch lidového hněvu od nástupu současného prezidenta k moci v roce 2005. V íránských městech nastal dopravní chaos, ulice jsou zablokovány frontami aut čekajících ve frontách na benzín, hněv řidičů dosáhl takové úrovně, že někde dokonce odmítali uvolnit cestu projíždějícím sanitkám. Oficiální média, narozdíl od íránských blogerů, zaujala vzorovou pozici mrtvného brouka, v tomto směru to velmi připomíná československá státní média v prvních dnech po 17. listopadu 1989, dozvíte se z nich úplně všechno, kromě toho, co se děje na náměstích a ulicích.
Kde udělali íránští duchovní vůdcové chybu? Možná by bývalo výhodnější investovat něco do rafinérií než do komplikované výroby obohaceného uranu, kterého mají dnes údajně sto kilogramů. A nejde jen o rafinérie, ani dnešní íránský těžební průmysl není v nejlepším stavu a bez podstatných investic do těžební technologie nebude Írán brzy schopen těžit ani dnešní 4 miliony barelů ropy denně, z čehož více než polovin (2,4 mio denně) vyváží. Nebude-li schopen vyvážet dnešní objem ropy, jeho hospodářství se zhroutí. Možná se zhroutí ještě dříve nedostatkem paliv. V zemi, kde v těchto dnech dosahují denní teploty 45°C ve stínu se nemálo energie spotřebuje i na klimatizaci. Překotně rostoucí počet obyvatel je také zárukou růstu spotřeby energie. Jenže jak získat západní technologie bez západních investic a za embarga? Možná by bylo přinejmenším taktické zříci se za současné situace dětských poprav. Možná je už pro současný režim pozdě. Možná. Každopádně čekají Ahmadínedžáda, který se rád nechával zobrazovat jako ochránce chudých, horké chvíle. Možná opravdu ušetří zamýšlené 3 miliardy dolarů na dováženém benzínu; ovšem prudký růst jeho ceny na domácím trhu jen ještě více roztočí už dnes vysokou íránskou inflaci, a na tu vždy doplácejí nejvíce právě chudí. Ψ