Takže, včera jsem se vrátil z Brna, kde jsem byl na konferenci pořádané mým milovaným novým zaměstnavatelem. Cestou do Prahy jsme se chvíli honili s limuzínou pana ředitele, tedy rozumějte pana generálního ředitele, protože ředitelů jsou v naší renomované instituci mraky. Zajímalo nás totiž, jestli bude jeho řidič dodržovat dopravní předpisy… Aha, o tom bych asi neměl psát, co? Zatracená autocenzura. Tak z jiného soudku, když jsem přijel, byly doma trošku překvapivě jenom naše psice, které se jako obvykle snažily zbořit dům, než jsem vjel autem na dvůr a zavřel vrata. Jednou napíšu článek o kvalitě psího života, jenž je sice sedmkrát kratší než ten náš, ale nemůžu se zbavit dojmu, že současně aspoň tak sedmdesátkrát intenzivnější. Když se (normální, vyšinutými lidmi nezkražený) pes raduje, raduje se celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou bytostí. Žádné "aha, tak ty už jsi doma, hm." To je prostě tanec a extáze, kam se na to hrabe americký gospel!
Než jsme se ale vůbec doradovali, byly už u vrátek děti z manželkou, cácorky si poprvé po delší době vyrazily s novými koloběžkami od Ježíška, páni kluci se vezli v kočárku. Děti se naštěstí umějí radovat stejně jako psi. "Tatínkúú!" Co víc si od života může člověk přát? Máme se od nich od obou dost co učit. Je ostatně psáno, že kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde (Lukáš 18, 17). Prohlédl jsem si náš nový domácí mandl, naše poslední slovo v urputném boji s nezadržitelně se hromadícím prádlem. Praní a sušení, i to nádobí se dá zvládnout, ale žehlení je noční můra, minimálně to platí o domácnosti se čtyřmi malými dětmi. Manželku si ten technologický výkřik získal natolik, že předchozí noc mandlovala do čtyř do rána. Reklama tentokrát neklamala, mandl funguje skvěle, člověk při tom může sedět atd. atp., prostě zase jedno malé vítězství ducha nad hmotou :-). Ještě vymyslet kam s ním, i po složení je to poměrně velká věcička, zatím bydlí ve vestavěné skříni, ale zabírá tam nějak moc místa.
Po chvíli řádění na zahradě jsme zahnali děti domů, nakrmili je a vykoupali ve vodě se solí z Mrtvého moře -Rebinka jako obvykle dorazila na koupání poslední, protože se nemohla odtrhnout, tentokrát od kreslení- a jali jsme se je uspávat. Mezitím zvládly vysypat košík plný sedmikrásek z procházky, které byly rázem úplně všude. Jaký byl výsledek uspávání netuším, poslední, co si pamatuji bylo, že jsem se snažil udržet poprdlávajícího Jonáška na nočníku. Vzbudil jsem se někdy před třetí hodinou raní, oba kluci zase spali v naší posteli. Cestou na onu místnost jsem si vzal svůj finský mobil, abych na místě samém zjistil, že se na blogu objevil další komentář, který si nezbytně vyžaduje mou reakci. A protože se na mobilu špatně píše, zapnul jsem svůj čínský notebook a jal jsem se komentovat. A když už jsem se rozpsal, začal jsem jako správný grafoman psát i tento článek.
Ale slyším, že venku už zpívají ptáci, budu muset končit, protože je nejvyšší čas jet do letňanského Tesca na už dlouho odkládaný týdenní nákup. Než tam dojedu, budou už mít čerstvé pečivo. A pak do práce, po dvouměsíční nezaměstnanosti je to příjemná změna, ale o tom zas jindy.