Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš.' Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Jestliže tě svádí tvé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby se celé tvé tělo dostalo do pekla. Také bylo řečeno: 'Kdo propustí svou manželku, ať jí dá rozlukový lístek!' Já však vám pravím, že každý, kdo propouští svou manželku, mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží. (Matouš 5, 27-32)
Lidé – narozdíl od mravenců – jsou hříšní, o tom není sporu, stačí pouhý pohled do zrcadla. Kde se to svinstvo (hřích) vůbec vzalo, bere a (jak jinak) kdo za to může? Na počátku všeho stál samozřejmě Bůh. Ten nás lidi stvořil ke svému obrazu, tedy v neposlední řadě jako svobodné bytosti (čti bytosti se svobodnou vůlí). Z této svobody nevyhnutelně plyne možnost (a nutnost) volby, volby mezi správnou (silně až svatou) a nesprávnou, špatnou (silně až zlou) možností.
Každý rozhodovací proces lze v konečném důsledku rozložit na strom binárních voleb. Ano, ne. Koupím, nebo ukradnu. Potlačím hněv, nebo napadnu. Zavřu oči, nebo nasadím vlastní kůži za druhého. Vzdám se něčeho, nebo budu sobec. Velmi často volíme špatně – a tím hřešíme. Podle závažnosti volby více či méně. Každá špatná volba se podílí na rozpadu naší osobnosti, každá správná volba ji zase dává do původního stavu, do pořádku.
Ovšem sluší se dodat, že nás Bůh sice postavil před nutnost volby, současně nás ale vybavil svědomím, jakýmsi kompasem, který nám říká, co je dobré a co špatné. Svědomí v sobě můžeme potlačovat, ale nikdy se nám to nepodaří docela, ta malá kontrolka kdesi až úplně vzadu v naší hlavě nikdy nepřestane blikat a říkat: tak tohle bys neměl. Hřích nerovná se jakostní a bezpředsudečný sex, hřích je jakékoliv jednání, které někomu – včetně hříšníka samotného – ubližuje. A jak správně upozorňuje sám Ježíš ve výše uvedeném kousku Matoušova evangelia, zlý skutek představuje už jen jedovatou bylinu, která po dosažení příhodných podmínek vyrostla ze semene zlé myšlenky, tj. nejen samo špatné jednání, ale i "pouhé" uvažování o něm, je hříšné.
Je hříšné krást? Většina čtenářů mi asi dá za pravdu, stejně tak s vraždou, snad i u závisti se shodneme. Co už ale takové cizoložství? Co je špatného na tom, že si dva padli do oka a užili si to spolu? Od zdánlivě nevinné radosti příliš blízko k možné vraždě nenarozeného dítěte, rozvodu, neštěstí dětí, zničení dosavadních vztahů… Mám pokračovat? Už jen uvědomění si vlastní hříšnosti je velmi prospěšné. Pro spoustu lidí je to těžko uvěřitelné odhalení: ne Bůh (ten přece neexistuje, viďte…), ani lidé nebo okolí, ani žralok bílý, ufoun zelený nebo ruská mafie, ale já sám jsem pro sebe tím nejnebezpečnějším tvorem ve vesmíru, nikdo mi nemůže ublížit tolik a tak, jako si mohu ublížit já sám. Neříkal náhodou starý pan Baťa "lidí se nebojte, ale sebe"? Jsou-li lidé hříšní, jak jsou na tom jiné bytosti? Dovolím si, alespoň prozatím, zůstat u našich bratrů a sester z tohoto světa, už jen proto, že je bezesporu známe lépe a důverněji než bytosti ze světa onoho. "Hříšný mravenec" je jasný protimluv, členovci jsou, navzdory všem svým obdivuhodným výkonům, organismy příliš jednoduché na to, aby se u nich dalo hovořit o jakékoliv svobodě volby, jejich automatismus nic takového neumožňuje, kde není volba, nemůže být řeči o hříchu (ani o svatosti). Tím považuji otázku Marty Kubišové po posmrtném životě panenek za zodpovězenou.
A co takoví psi? Což takový pes, rozcupovav pánovi botu, necítí pocit viny? Celkem zřetelně ano. Kde je tedy hranice mezi mravencem a psem, mezi psem a člověkem? Nelze říci, že až po tuto třídu a tento řád se jedná o rozmnožující se bioautomaty a počínaje druhem XY jsou to svobodné bytosti, není žádná ostrá hranice mezi vědomím a nevědomím, mezi svobodnou vůlí a automatismem. Podobně není žádná ostrá hranice ani u lidí samotných, lze snad říci, že do IQ=x je člověk svéprávný a schopný samostatného rozhodování, zatímco pod tuto hranici už ne? Vůbec ne. Není dokonce ani jasná hranice mezi hříšným a svatým, chcete-li mezi člověkem a Bohem, každý z nás je povolán ke svatosti a každý jí může, s pomocí Boží, i dosáhnout.
A je to vlastně povznášející poznání: ne hormony, ne jakýsi předem vylosovaný osud, ne můj původ, ani mocní tohoto světa, ale já sám rozhoduji: i o svém životě a smrti. K čemu vede hřích, nemusím laskavému čtenáři napovídat, má také svědomí a ví. Ψ