Po třinácti letech tvrdé práce a tvrdého placení daní (lex dura, sed lex) jsem se ocitnul na úřadu práce. Byla to zajímavá zkušenost, doporučoval bych ji -samozřejmě incognito- zejména ministru práce a sociálních věcí. Ve čtvrtém patře nové budovy vysočanské radnice se s každým přijíždějícím výtahem hromadí více a více lidí. Je začátek měsíce a na úřad práce míří všichni, kteří byli propuštěni nebo se "dohodli" na svém odchodu ke konci roku, včetně mě. Nejsem až takový fanda pana Béma, ale tohle patro se od těch zbývajících poněkud liší, nejsou zde žádné strojky s pořadníkovými čísly, pomalu si ani není kam sednout. Takové detaily, jako jsou věšáky, už se tu vůbec neřeší, zaměstnanci tady chodí nalehko, mají tu hezky teploučko. Chaos a dav mi ze všeho nejvíce připomínají mou návštěvu ukrajinské ambasády, kde jsem se snažil získat vízum. Asi po čtvrthodině zjištuji, že za rohem visí na zdi nijak neoznačený cár papíru, kam se -prý- mají zapisovat všichni čerství nezaměstnaní – adepti na registraci na ÚP.
Po další asi půlhodině se mě podaří dostat se do skupiny, které se dvěma pracovnicemi služebnictva (český překlad z lat. ministerium) odchází do jakési učebny hlouběji v útrobách úřadu, kde dostáváme stručný úvod do našich práv, ale především povinností a vyplňujeme několik sáhodlouhých dotazníků. Samozřejmě ručně. Aspoň polovina údajů se samozřejmě opakuje. Postupně se vracíme na chodbu a čekáme, až se nám podaří probojovat do jiné místnosti, kde jiné dvě pracovnice úřadu zadávají údaje, které jsme právě pracně vypsali na papír a z nichž většinu si úřad práce mohl obstarat od jiných úřadů, do počítače. Dostáváme modré kousky papíru, které slouží jako průkazy nezaměstnaného. Tím naše naše několikahodinová mise končí a můžeme radostně vyrazit do svých zdravotních pojišťoven.
První schůzku se "svou" expertkou na zaměstnanost mám předepsanou za týden. Sedím na nepohodlné židli na velmi úzké chodbě úřadu. V úřadem stanovenou hodinu v kanceláři nikdo není. Paní si šla uvařit kafe. Zjišťuji, že můj čas už nemá vůbec žádnou cenu, to dá přece rozum, jakou cenu také může mít čas nezaměstnaného? Paní konečně přichází s kafem ve velikánském ručně malovaném hrnku a beze slova na mě hledí jako na zjevení. Zjevně komunikativní typ. Sděluji ji, že jsem měl dorazit v tuto dobu a za ní. Hm, tak pojďte dál, mumlá na hranici slyšitelnosti. Vcházím do útulně zařízené kanceláře, výrazně prostornější než klaustrofobní prostory určené nezaměstnaným. Paní zjevně neví, co se mnou. Dávám jí potvrzení o posledním zaměstnání a průměrném příjmu. Hm. Paní je neupravená, má mastné vlasy, džíny asijské provenience, jakousi svetrohalenku neurčité barvy a věku. Já bych se tak styděl vyjít na ulici, natož ke klientovi. Další schůzka bude za čtrnáct dnů, nashledanou. Proč jsem vlastně do těch Vysočan musel jezdit?
Na další schůzce se ptám na web MPSV, kde jsem zjistil, že můj pseudoživotopis byl služebnictvem sice publikován, ale po dvou týdnech ho zase stáhlo. Proč? Patrně směrnice, nikdo neví. Zkouším se na oficiálním webu zaregistrovat jako nezaměstnaný, ale server po mě chce jakési identifikační číslo z úřadu práce. Ptám se na to paní na úřadu. Web? Oni s tím nepracují, používají vlastní interní systém. A to číslo? To teda neví. Ne, nemá to smysl, dostávám výtisk z tiskárny se dvěma místy, které v hodně hrubých rysech odpovídají mé kvalifikaci. Paní je trochu překvapena, že to vůbec chci. Kde najdu taková místa na webu? To neví. Nashledanou.
Mezitím samozřejmě pilně sháním místo, slídím po (soukromých) webech, obcházím personální agentury, některé dny absolvuji i několik schůzek s potenciálními zaměstnavateli. V některých případech se dostávám do užšího výběru, někteří hlupáci ve vedoucích funkcích si na mě bohužel spravují své sebevědomí, potvrdí schůzku jenom proto, aby mi pak hodinu vykládali, jak se na tu práci nehodím. Po dvou měsících mám nové místo. Samozřejmě zcela bez přispění úřadu. Úřad byl tak laskav, že mi vyměřil podporu. Ani za celých šest měsíců, po dobu kterých se podpora vyplácí, bych nedostal jediný svůj dosavadní čistý plat. Ještě, že jsem dostal slušné odstupné a bonusy. Je to fér? A k čemu vlastně potřebujeme takový úřad?