Walk Like An Egyptian
All the old paintings on the tombs
They do the sand dance don't you know
If they move too quick (oh whey oh)
They're falling down like a domino
All the bazaar men by the Nile
They got the money on a bet
Gold crocodiles (oh whey oh)
They snap their teeth on your cigarette
Foreign types with the hookah pipes say
Ay oh whey oh, ay oh whey oh
Walk like an Egyptian
Blonde waitresses take their trays
They spin around and they cross the floor
They've got the moves (oh whey oh)
You drop your drink then they bring you more
All the school kids so sick of books
They like the punk and the metal band
When the buzzer rings (oh whey oh)
They're walking like an Egyptian
All the kids in the marketplace say
Ay oh whey oh, ay oh whey oh
Walk like an Egyptian
Slide your feet up the street bend your back
Shift your arm then you pull it back
Life is hard you know (oh whey oh)
So strike a pose on a Cadillac
If you want to find all the cops
They're hanging out in the donut shop
They sing and dance (oh whey oh)
Spin the clubs cruise down the block
All the Japanese with their yen
The party boys call the Kremlin
And the Chinese know (oh whey oh)
They walk the line like Egyptian
All the cops in the donut shop say
Ay oh whey oh, ay oh whey oh
Walk like an Egyptian
Walk like an Egyptian
/Liam Sternberg/
Píše se rok 1353 př. n. l. a vlády nad zdaleka nejmocnější říší tehdejšího světa se po svém otci ujímá Amenhotep IV. Z počátku se nijak zvlášť nelišil od stovek svých přechůdců, i on byl, jak už se za 18. dynastie stalo zvykem, "panovníkem, jehož vybral Amon". Doslova, bylo to příznačné označení, protože z původně místního boha Amona se postupem času stalo mocné celonárodní božstvo a Amonovi kněží se stali šedými eminencemi egyptské politiky. Už třetího roku své vlády provedl ale nový faraon něco neslýchaného: uspořádal oslavy svátku Sed, který se slavíval až po třiceti letech panování. Panovník demonstroval svou sílu a zřekl se jména po otci, aby přijal nové jméno Achnaton, doslova "milý Atonovi". Dosud představoval Aton bezvýznamného boha, ostatně jako o samostaném bohu se o něm začalo uvažovat patrně až za 18. dynastie.
Achnaton ovšem nezůstal u "pouhého" přejmenování, následoval zákaz Amonova kultu a zabavení obrovského majetku jeho chrámů – ten mu mj. umožnil vybudovat na zelené louce nové hlavní město říše, Achetaton. Byly to čistě mocenské a politické důvody, které k tomuto nevídanému kroku panovníka vedly? V Achnatonově amarnské hrobce byla např. nalezena miska se jménem Rachefa, což byl despotický panovník 4. dynastie (Stará říše), přímý prostředník kontaktu s bohy, nikým a ničím neomezovaný. Současně však máme k dispozici prameny hovořící o silném osobním a náboženském zaujetí až fanatismu panovníka. Přinejmenším tedy spojoval politicky užitečné se svým náboženským přesvědčením. A to bylo naprosto revoluční, nikdy před ním a nikdy po něm neseděl celé v tisícileté historii země na egyptském trůnu tak nábožensky radikální panovník.
Jeho reforma se totiž vůbec nezastavila kriminalizací Amonova kultu. Během několika let přišel i zákaz uctívání všech dalších stovek bohů a bohyní s výjimkou jediného – Atona. Došlo dokonce i na vymazávání jmen těchto bohů ze všech stél aj. nápisů. Máme co do činění s nejstarším doloženým monotheismem světa (čínský termín Šangdi (Nebesa), který je doležen r. 1766 př. n. l., nelze považovat za monoteistický, a jeho jakž takž monoteististické aplikace jako např. mo(z)ismus jsou o více než tisíc let mladší), někdy též zvaným atonismem. Panovník se, opět něco nevídaného, neprohlašuje za boží vtělení, ani za božského syna, ale za pouhého božího služebníka. Aton sám není zobrazován jako tradiční egyptští bohové, ale prostě jako ne-lidský, ne-zvířecí sluneční kotouč. Dramaticky se mění literatura, výtvarné umění, ba i zahraniční politika, která je pro říši až nebezpečně pacifistická. Po šestnácti, možná sedmnácti letech vlády mizí smělý náboženský reformátor za zcela nejasných okolností ze scény, a brzy se zdánlivě vše vrací do vyjetých odvěkých kolejí.
Přesto ale Egypt, ba ani celý svět po Achnatonovi už nikdy nebude takový, jako byl před ním. Jen takové výtvarné umění: živé, realistické, až karikaturistické postavy. Nikoliv ve strnulých pózách, ale vprostřed akce. Nevídané scény: královský pár, hrající si se svými dětmi. V literatuře se začala (a už nepřestala) používat soudobá egypština místo dosud používané klasické egyptštiny, jazyka z doby Střední říše, kterým se v té době už dávno nemluvilo. A ovšem, největším přínosem je právě monotheismus. Ne náhodou vědci poukazují na paralely mezi Achnatonovým Hymnem na Slunce a 104. žalmem. Ale ani klasické egyptské náboženství nezůstalo beze změn – po monotheistickém úderu se obejvuje konstrukce boží trojice (sic, ostatně v globálním pojetí se zdaleka nejednalo ani o první, ani o poslední takový případ) Amon, Re a Ptah.
Zde si dovolím malou terminologickou vsuvku, neexistuje totiž žádná ostrá hranice mezi poly- a monotheismem. Někteří autoři např. tvrdí, že atonismus ani ryzím nebyl ryzím monotheismem, ale jen henotheismem, což je náboženský systém, kde je mnoho různých bohů s jedním hlavním bohem – dobrým příkladem takového systému může být starořecké náboženství s hlavním bohem Diem. V ranné fází atonismu snad o henotheismu mluvit lze, velmi brzy se však objevují obraty jako "ó jediný Bože, kromě Něhož žádný není," které vypovídají o ryzejším monotheismu, než jaký vykazuje dosud nejrozšířenější monotheismus v dějinách lidstva, tedy křesťanství. Když pominu Trojici (tj. Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch), ještě jsou tu nepřeberné zástupy andělů a svatých, mj. se silnou tendencí budovat z Marie Panny klasické polytheistické ženské božstvo…
Tou dobou shodou okolností pobývají Židé v egypstkém otroctví. Kdo od koho nábožensky "opisoval": Achnaton od Židů, nebo Židé od něj? Nebo oba nejstarší monotheismy vycházely z nějakého ještě staršího, nám neznámého monotheistického zdroje? Navzdory všem pozdějším redakcím nemůžeme brát legendární monoteistické náboženství Abrahamovo příliš vážně, polytheismus z toho čouhá na každém rohu. Skutečný monotheismus se v Tóře či bibli objevuje až v druhé knize Mojžíšově neboli Exodu. A to právě v souvislosti s, opět legendární, postavou Mojžíše. Když už ne přímo Achnatonova současníka, pak člověka, který žil nepříliš dlouho po jeho neúspěšné náboženské revoluci.
Ať už byl jeho etnický původ jakýkoliv, legendě o jeho "plaváčkovství" můžeme a nemusíme věřit, společensky to nepochybně byl egyptský šlechtic. Časově je Mojžíš a s ním celý exodus velmi vágní, protože v knize Exodus se hovoří pouze o "faraonu". Přičemž se může jednat o dosti rozhsáhlé období od Amenemheta IV. (1815 př. n. l. – 1806 př. n. l.) až po Sethnachta (1190 př. n. l. – 1186 př. n. l.). Ostatně, pokud přijmeme tvrzení některých vědců, že el-amarské tabulky, které hovoří o národu Hapiru (sic), který vpadl do Kanaánu (tj. dnešní Palestiny), hovoří ve skutečnosti o Hebrejích, pak nám exodus spadne přímo do vlády Amenhotepa III. a Achnatona.
Podobné spekulace nejsou originální. Nebyl to nikdo menší než materialista Freud, který náboženství prohlašoval za kolektivní neurózu, kdo napsal koncem třicátých let knihu s názvem Mojžíš a monotheismus. Svou poslední a prapodivnou knihu, v níž fakta nefakta zuřivě dokazuje, že Mojžíš nebyl Žid, ale Egypťan, který po pádu atonismu uprchnul v čele velké skupiny otroků, kterým, poněkud proti jejich vůli, jak ostatně obšírně popisuje i kniha Exodus, předal své monotheistické poselství. Ψ