Chci tedy nahradit demokracii jakousi utopickou vládou osvíceného diktátora nebo monarchy s poněkud absolutistickými sklony? Vůbec ne, to by bylo vyhánění voličského čerta despotickým ďáblem. Můžeme mít přece demokracii, ba i demokracii zastupitelskou bez voleb. Jak jsem na to přišel? Shlédněme z našich dnešních politologických výšin ke kořenům naší západní (a existuje vlastně jiná?) demokracie. Pokud pomineme spekulace o sumerských prademokraciích a staré, ještě předbuddhistické demokracie indické, byla západní demokracie "vynalezena" ve starém Řecku, a zvláštní zásluhy si připsaly Athény. Athénská demokracie se od naší v lecčems lišila a to vesměs v náš neprospěch, jednak se jednalo o demokracii převážně přímou, jednak probíhalo obsazování většiny státních úřadů formou losu. Neboť volby by zvýhodňovaly bohaté, urozené, dobré řečníky a/nebo známé osobnosti, zatímco u losu nic takového nehrozí a mohlo se tak dostat na všechny občany.
Aniž by se jakkoliv omezovala demokracie (právě naopak), odpadly by všechny škodlivé doprovodní jevy našeho, tedy volebního systému: parlamentní politické strany tvořící téměř neprodyšně uzavřený klub, drancování státního rozpočtu před každými volbami nebo stojedničkové tance a obchody po nich. Občané, kteří měli zájem kandidovat, nominovali sami sebe do losování a pokud měli štěstí, byli vybráni. Nejednalo se ovšem o žádné doživotní zabezpečení, naopak, narozdíl od takových římských senátorů dostávali sice plat coby kompenzaci ušlého výdělku po dobu, kdy se věnovali práci pro stát, ovšem téměř plat tak nízký, že by si prakticky každý vydělal v soukromém sektoru více.
To je ale hloupost, říká si teď nejeden rychleji uvažující, co když se přihlásí Pepa Zdepa nebo Josef Blažek, gauner a sviňa sprosta?! I takové občany měli samozřejmě už někdy pár století před Kristem a athénské řešení bylo opět jednoduché: všechny orgány byly týmové/kolektivní. Není snad i naše poslanecká sněmovna kolektivní? A co zmůže jeden Zdepa proti 199 dalším poslancům? A pokud by měl štěstí takový pan Železný? Pokud pominu, že ve starých Athénách bylo v dobách největší slávy potenciálních kandidátů (tj. muži-občané, starší 30-ti, popř. 40-ti let (dle úřadu)) max. pár destíek tisíc, u nás, samozřejmě včetně žen a s méně klausovskou věkovou přísností by jich bylo hezkých pár milionů, znali staří Athéňané i atimii, čili jakousi dočasnou, ale i trvalou ztrátu občanské cti, která kromě jiných nepříjemností (např. ztráta práva na obhajobu u soudu) neumožňovala kandidovat na jakýkoliv úřad. Obvykle o ní rozhodoval soud, ovšem s jednou podstatnou výjimkou: atimia postihovala viníka jaksi automaticky, pokud ve stanovené lhůtě neuhradil dluh vůči státu. Ještě drobná perlička: atimia byla dědičná: umřel-li otec zbavený občanské cti, přecházel tento stav i na jeho syny. Nejeden potomek se pak i zpětně snažil zoufale žehlit otcovy průšvihy.
Po opuštění úřadu musel každý vylosovaný činitel skládat účty ze své činnosti. Kromě toho mohl být kdykoliv v průběhu funkčního období odvolán lidovým shromážděním (starověký impeachement). A nejen odvolán, ale i rovnou potrestán. Poslední podstatné: každý úřad mohl občan zastávat jen jedenkrát za život, s výjimkou 500-členného boulé, jakési zákonodárné rady, která připravovala podrobné znění zákonů, které pak schvalovalo lidové shromáždění, kde mohl absolvovat dokonce dvě roční období. 50-tičlenné vedení boulé zvané prytany, volili jeho členové ze svého středu každý měsíc. To byla obezřetnost před zneužitím státní moci, co říkáte?
Kudy tedy ke skutečným reformám důchodů, zdravotnictví…, kudy k řádově nižší korupci a vyrovnanému státnímu rozpočtu? Pro začátek by mohlo docela stačit nahrazení voleb do poslanecké sněmovny losováním. Losovali by se i ministři, jistě by se pak cenily jiné vlastnosti ministerských úředníků než je politická příslušnost. Nominovat sám sebe by mohl každý občan České republiky, který by nepřišel o svou občanskou čest, tedy ani nedlužil peníze státní kase a který je současně volitelný podle stávajícího volebního práva. Vzhledem k počtu občanů naší demokracie nemusíme myslím výslovně zakazovat opakované vykonávání této funkce, ochrání nás ryzí nepravděpodobnost. Díky, za tip Kleisthéne! Ψ