Toto jsou jména synů Izraelových, kteří přišli do Egypta s Jákobem; každý přišel se svou rodinou: Rúben, Šimeón, Lévi a Juda, Isachar, Zabulón a Benjamín, Dan a Neftalí, Gád a Ašer. Všech, kdo vzešli z Jákobových beder bylo sedmdesát. Josef už byl v Egyptě. Potom zemřel Josef a všichni jeho bratři i celé to pokolení. Ale Izraelci se rozplodili, až se to jimi hemžilo, převelice se rozmnožili a byli velice zdatní; byla jich plná země. V Egyptě však nastoupil nový král, který o Josefovi nevěděl. Ten řekl svému lidu: "Hle izraelský lid je početnější a zdatnější než my. Musíme s ním nakládat moudře, aby se nerozmnožil. Kdyby došlo k válce, jistě by se připojil k těm, kdo nás nenávidí, bojoval by proti nám a odtáhl by ze země. Ustanovili tedy nad ním dráby, aby jej ujařmovali robotou. Musel stavět faraonovi města pro sklady, Pitom a Raamses. Avšak jakkoli jej ujařmovali, množil se a rozmáhal dále, takže měli z Izraelců hrůzu.
(Exodus 1,1-12)
Jak se nám vlastně dařilo v posledních zhruba sto letech? Proč je český strom života tak nepřirozeně zubatý a co s ním bude dál? Tak hezky po pořádku.
První světová válka představovala první výrazný pokles porodnosti v novodobé historii českého národa. Muži a ženy byly od sebe odděleni, v zemi vládl hlad, své udělala i vysoká kojenecká a dětská úmrtnost. Výsledkem byl velmi hluboký zářez do věkové struktury, na svou dobu nízký počet narozených (minimum v roce 1919 – 121 tisíc živě narozených dětí) se projevil v druhé polovině třicátých let ubýtkem žen v plodném věku a jeho stopy byly patrny ještě v dalších dvou generacích, tj. v letech šedesátých a osmdesátých. Dnes se projevuje v dočasném úbytku lidí starších osmdesáti let. Po skončení první světové války porodnost během pouhých dvou let vzrostla dnes nepředstavitelným způsobem na více než dvojnásobnou úroveň (257 tisíc živě narozených v roce 1921) a až do začátku hospodářské krize se rodilo každoročně přes 200 tisíc dětí. Po skoro celá třicátá léta pak následoval každoroční pokles porodnosti až po 156 tisíc živě narozených v roce 1937, kromě hospodářské krize a zhoršujících se vyhlídek mladého Československa se na tom podepsaly výše uvedené slabé ročníky narozené v průběhu první světové války.
Moc se dnes neví o vzestupu porodnosti za nacistické okupace. Porodnost prudce stoupla už v letech 1939 a 1940, a maxima pak dosáhla v roce 1944 – 230 tisíc živě narozených, tj. téměř tolik, co předválečný vrchol v roce 1921. Jednalo se silných ročníků žen ze dvacátých let, významně se na tom ale podepsala i protektorátní specifika – většina českých mužů nebyla na bojišti a těhotenství a mateřství bylo mj. i obranou před nucenými pracemi a -last but by no means least- se projevil i nový faktor totalitního režimu, tj. výrazné omezení možných aktivit mladých lidí. Po druhé světové válce se sice ještě několik let udržela poměrně vysoká porodnost, ale proti situaci za protektorátu se v podstatě jednalo o pokles: ani 211 tisíc živě narozených dětí v roce 1946, ani 207 tisíc v roce následujícím nepřekonalo protektorátní vrchol z roku 1944 (kdy se shodou okolností narodil i autorův otec a jedna z jeho tet). Komunistický puč v roce 1948 bezesporu přispěl k tomu, že rok 1947 zůstal dodnes posledním rokem, kdy se na území dnešní České republiky narodilo více než 200 tisíc dětí. Přesto zůstávala porodnost poměrně vysoká až zhruba do poloviny padesátých let. Vznikla tak početná generace, jež stála za údajným Husákovým demografickým úspěchem v sedmdesátých letech.
Rok 1958 přinesl legalizaci umělého přerušení těhotenství. Ačkoliv tehdejší právní úprava nebyla zdaleka tak liberální jako je ta dnešní, klesl počet narozených dětí ze 155 tisíc v roce 1957 na 142 tisíc v roce 1958 a dokonce 129 tisíc v roce 1959, tedy na do té doby nejnižší úroveň od 1. světové války. Na poklesu porodnosti se kromě nově zavedených potratů podepsaly i slabé ročníky žen ze třicátých let. Porodnost pak od r. 1961 postupně roste, a kulminuje v roce 1964, kdy se narodilo 154 tisíc dětí. Kromě vstupu silných protektorátních ročníků do plodného věku se do určité míry projevují i propopulační opatření režimu. Od roku 1965 porodnost opět mírně klesá až na 137 tisíc živě narozených v r. 1968, a to přesto, že počet žen v plodném věku v té době už stabilně rostl, došlo k celospolečenské změně, kdy rodiny s více než dvěma dětmi přestaly být běžné. Vyšší životní úroveň byla pro početnější rodiny nedosažitelná, hospodářský zázrak se nekonal.
Mírný růst porodnosti v následujících dvou letech se od roku 1971 (kdy se narodil i autor tohoto článku) mění v růst prudký, jenž byl způsoben současným přírůstkem žen v plodeném věku (silné ročníky z přelomu 40. a 50. let) a částečně i řadou vládních opatření na zvýšení porodnosti. Vlna plození tzv. Husákových dětí vrcholí v letech 1974 a 1975 na úrovni 194 a 192 tisíc živě narozených dětí. Nezanedbatelný vliv měl ale vedle sociálního inženýrství komunistické vlády ve skutečnosti i fakt, že opět, podobně jako za protektorátu, docházelo vlivem zostřeného totalitního režimu k masovému útěku lidí do soukromí. I soudruhům ale po pár letech došly peníze na dotované dětské oděvy, kočárky a jiné komodity, zbrojit se muselo, i provedli v létě 1979 několikanásobné zvýšení cen dětského zboží. Reakce české populace byla okamžitá – přesně po devíti měsících došlo k výraznému úbytku porodnosti: ze 172 tisíc v roce 1979 na 154 tisíc v roce 1980. To byl nejprudší meziroční propad v české porodnosti vůbec. Následoval stálý pokles porodnosti, po roce 1990 dokonce ještě urychlený, až na minimální hladinu v druhé polovině devadesátých let. Od té doby česká porodnost prakticky stagnuje na této úrovni, která je nejnižší v naší historii, a současně patří i mezi vůbec nejnižší na celém světě. Silné ročníky ze sedmdesátých let dokázaly pouze zastavit další pokles.
Podíl dětské složky obyvatelstva (do 14 let) je nejnižší v celé historii osídlení území dnešní ČR. Naopak od roku 2000 je podíl osob ve věku 65 let a starších historicky nejvyšší. Prudký pokles počtu dětí spolu s jen mírným růstem počtu osob v poproduktivním věku způsobily, že v devadesátých letech postupně klesal tzv. index ekonomického zatížení – počet osob v ekonomicky neaktivním věku, připadající na 100 osob ve věku ekonomicky aktivním. O to snažší bylo pro tehdejší vlády provádět pštroší politiku a tvářit se, že žádný demografický problém nehrozí. Výhled do budoucna se ovšem mezitím celou tu dobu zhoršoval.
Průměrný věk Čechů se za 7 let zvýšil o 2 roky (při extrapolaci takového stárnutí by roku 2050 zvýšil o dalších 15 let, tj. zhruba na 54 roky), výrazně se zvýšil i věkový medián. Nejmarkantnější je vzestup indexu stáří (poměr počtu obyvatel ve věku 60 a více let (dosud obvyklé v ČR) nebo 65 a více let (obvyklé ve světě)) k počtu obyvatel ve věku do 14 let. Všechny tyto ukazatele dosáhly v roce 2000 historického maxima. Obyvatelstvo České republiky na přelomu 20. a 21. století je nejstarší v celé své dosavadní historii a dále stárne. Již v nejbližších letech se Česká republika stane jednou z nejstarších evropských zemí podle všech ukazatelů. Narozdíl od většiny jiho- a západoevropských zemí je u nás migrace velmi nízká, tj. populace stárne o to rychleji. Současně je česká porodnost v posledních letech nízká extrémně, v západní Evropě obdobně nízkou porodnost vykazuje jen Španělsko a Itálie.
Průměrný věk obyvatel České republiky v roce 2030 podle všech variant projekce ČSÚ bude přibližně 46 let, polovina obyvatel bude starších 48 let. To jsou hodnoty, kterým se dosud nepřiblížila žádná země na světě. Dále se zmenší podíl dětí a velmi výrazně vzroste podíl obyvatelstva v nejstarších věkových skupinách. My, tedy Husákovy děti, podle všeho zůstaneme v prvních třech desetiletích tohoto století nejpočetnější věkovou skupinou obyvatelstva. Nastane tak neobvyklá situace, jaká se zatím nikdy, nejen v ČR, ale ani v žádné jiné zemi neobjevila. Kolem roku 2015 budou nejpočetnější skupinou v obyvatelstvu čtyřicetiletí, kolem roku 2030 pětapadesátiletí a pravděpodobně ještě v roce 2040 budou pětašedesátileté osoby představovat zvlášť výraznou složku obyvatelstva. Další velmi početnou generací budou ovšem i narození kolem roku 1950. Jejich vysoký počet způsobí prudký růst počtu šedesátiletých kolem roku 2010 a sedmdesátiletých kolem roku 2020. Období po roce 2020, a zejména po roce 2030, kdy hranici stáří překročí mimořádně početné ročníky sedmdesátých let, bude v České republice obdobím zvlášť vysokého počtu starých lidí, ostře kontrastujícím s devadesátými léty 20. století. Dlouhodobé populační stárnutí v tomto období vyvrcholí a vytvoří situaci, kterou nedovedou dobře charakterizovat ani současní sociologové.
V současné době v obyvatelstvu převažují mladí lidé mezi dvaceti a třiceti lety věku, narození v době vysoké porodnosti v sedmdesátých letech. Zejména ročníky 1974 a 1975, jejichž příslušníkům v roce 2000 bylo 25 nebo 26 let, jsou početně mimořádně silné. Z ekonomického hlediska a zejména z hlediska dynamiky společenského vývoje je to mimořádně příznivá situace. V dohledné budoucnosti se však takový stav už nebude opakovat, kategorie mezi 20 a 29 lety bude nejrychleji slábnoucí skupinou obyvatelstva. V roce 2030 podle všech tří variant projekce ČSÚ bude osob v tomto věku dokonce méně než ve věku 70-79 let. Výrazně zeslábne i kategorie třicátníků. Naproti tomu ve všech starších věkových kategoriích, počínaje padesátiletými, se počet osob – nehledě na celkový úbytek obyvatelstva – bude zvyšovat.
V roce 2000 byla vydána populační prognóza světa, vypracovaná Statistickým úřadem OSN. Tato prognóza se zabývá výhledem populačního vývoje všech zemí světa, včetně České republiky. Její výsledky zařazují budoucí ČR jednoznačně mezi země s nejstarším obyvatelstvem na světě, v roce 2050 má podíl šedesátiletých a starších v ČR podle OSN činit přibližně 40%. Prognóza OSN na rozdíl od projekce obyvatelstva ČSÚ vychází z extrapolace současného stavu, tedy mj. ze současné velmi nízké porodnosti v ČR, proto její výsledky jsou pesimističtější než i nízká varianta projekce ČSÚ. Nicméně dokládají, že populační stárnutí je pro Českou republiku naléhavějším problémem než pro většinu ostatních zemí.
Vymíráme. Zatím pomalu, ale tempo našeho vymírání se bude postupně zrychlovat. Proč tedy vymíráme? Jedná se o celou řadu příčin, které ovšem působí společně jedním směrem: a) výchova k nerodičovství, b) přebírání rodinného modelu rodičů: pravděpodobnost, že by jedináček zatoužil po početné rodině, není přiliš vysoká, c) snadno dostupná, poměrně levná a účinná antikoncepce, d) když se test nezdaří, upalujte k lékaři – velmi liberální potraty, které dodnes za selhávající nebo vynechanou antikoncepci "zaskakují" v děsivě vysokém počtu případů, e) dvoukariérní manželství, f) řada atraktivních alternativ k rodičovství, g) pečovatelský stát, h) historicky nejvyšší úroveň zdanění… Mám pokračovat? Ono by se jistě ještě něco našlo, jako křesťan si nemohu odpustit, že patrně nejateističtější stát tohoto světa se velmi brzy stane i státem nejrychleji vymírajícím.
Dá se s tím něco dělat? Samozřejmě, vy se ptáte jak malí, oh la la, ovšem i při vrcholné snaze všech zůčastněných nás to při současném nastavení důchodového "systému" nezachrání před státním bankrotem – případné výsledkyně a výsledci (ostatně stejně čistě teoretického) baby boomu začnou přispívat do státní kasy nejdříve někdy za 25 let. Zachrání nás imigranti? Pochybuji, že by xenofobní česká společnost trpěla nějaké větší množství "cizáků". Ostatně ani těch Ukrajinců není nekonečně mnoho a vymírají možná ještě vyšším tempem než my sami, takže dlouhodobě by se stejně muselo jednat o v českých zemích ještě daleko neoblíbenější přistěhovalce z Afriky a Asie. Ovšem pokud by měli aspoň zmírnit náš populační sešup, muselo by jich být množství výrazně větší než malé, a to mi prostě jen při pohledu na současnou českou cizineckou policii přijde jako vetší sci-fi než anarchokapitalismus na Kubě.
Takže bychom už měli konečně někdo zajít vzbudit ty chlapce a děvčata na Malou Stranu, haló haló, je tam někdo, tenhle problém fakt nevyhnije. Ψ