Duch versus lapiduch
Dvacet dva deset. Přijel major
vyhradili mu jízdní pruh.
Na dlažbu podle platných řadů
kouzelnou křídou kreslí kruh.
Do kruhu obrys. Obrys těla…
Zemře tu člověk? Nebo..Bůh?
nová je scéna, starý scénář:
duch versus Lapiduch.
Dvacet dva patnáct. Na oslíčku
vjíždí ten, kto byl ohlášen
v důvěrných správách rezidentů
pro tento rok, pro tento den.
Pro zemi, tvrdší než ta dlažba…
Může být láska jako pluh?
Kdo se ptá, chápe jádro sporu
duch versus lapiduch.
Dvacet dva dvacet. Ve hře světů
Noc dala flek a Měsíc ré.
Na nosech slečen zlátne pudr
flašinetáři mají pré.
Naděje kvete v barvách konfet,
oslík jde s hřívou plnou stuh…
zmatek je stranou hudbou válek
duch versus lapiduch.
"Dvacet dva třicet!,"volá major.
"Tož, Ecce Homo v sekci cé!"
A tebe ptá se: "Pane Pilát,
mám pustit hochy do akce?"
na střeše snajpr s pevnou rukou.
Řítí se hvězdy, chvěje vzduch.
Celý svět čeká, co teď řekneš…
(text Michal Horáček, zpívá Richard Müller)
Ten den se měl stát poslední připomínkou babího léta, slunce už od samého rána plulo po obloze bez mráčku a rychle zahánělo bílou jinovatku do stínu, kolem poledne se teplota vyšplhala až k příjemným dvaceti stupňům. Tou dobou už byly přípravy akce v plném proudu. O.p.s. Centrum žije se podařilo brzy ráno navézt do Provaznické ulice vše potřebné a teď už se dokončoval úklid léta chátrajících sousedních domů č. 5 a č. 7. So far, so good. Happening v Provaznické ulici byl legální – aspoň pokud šlo o zábor veřejného prostranství. Budovy byly, už ne tak legálně napojeny na vodu a elektřinu. Kdo byl ale skutečným společenským škůdcem: v miliardách se topící monopolista vyžírající pod destíkách miliard deficitní státní rozpočet, nebo pár desítek nadšenců, kteří chtěli od polis víc než jednou za pár let sysifovské volby menšího zla?
Když jsem vystupoval z metra na Můstku, docela ve mně hrklo, protože u východu z placeného prostoru stáli výrazně označení aktivisté naší spřátelené o.p.s. a rozdávali česko-anglické letáky zvoucí do Provaznické. V poslední fázi příprav jsem neměl čas se tomu moc věnovat, protože jsem měl svých starostí dost v práci – po pravdě řečeno jsem nečekal, že se do toho tak obují, ti chlapci a děvčata z o.p.s. působili na první pohled ještě medvídkovštěji než my, respektov(an)í blogři. Když jsem vyjel po jezdících schodech až nahoru, stouplo mé překvapení na ještě vyšší hladinu: musel jsem se prodírat houstnoucím davem lidí, přes dům č. 7 bylo přetaženo jakési provizorní promítací plátno, na kterém bežela projekce, pojednávající o opuštěných domech v Praze, Angela Rogner poskytovala u vypáčených domovních dveří rozhovor jakési televizi, zahlédl jsem ještě yogumina, an se dral ven, snad se mu v tom mumraji neztratil kocour? Jako v jiříkově vidění jsem se dostal do přízemí domu č. 5, kde za informačními panely Centra probíhal koncert Derer Bandu a na opačné straně sálu tam Petr Pavlas roztáčel svou ilegální pípu.
Venku právě hulákal Daniel Veselý do mikrofonu jakési nesmysly o anarchosyndikalismu, zatímco tady uvnitř probíhal první sqautterský sraz RB. I když… sraz RB není moc přesné označení, spíš to byl prostě koncert Derer Bandu, na němž se tu a tam ve shromážděném davu objevovaly i postavičky a fanoušci naší subkultury. Bylo snadné podlehnout všudypřítomné euforii, dělejte vlny, má to smysl, slyšel jsem po necelé hodině sám sebe, jak se můj hlas rozléhal od Havířské až po Můstek.
Každá idyla má svůj konec, okrajem Starého Města se začaly rozléhat policejní sirény. Těžkooděnci nesmyslně zablokovali dav v Provaznické ulici a začali jej "vytlačovat". Halekání policejních tlampačů zanikalo v křiku mačkaných lidí a pískotu. Problém byl v tom, že jsme jaksi neměli kam ustupovat, protože jednotka postupující z Havířské ulice prováděla totéž co jednotka, která "vytlačovala" dav z ulice Na můstku. Posledně jmenovaná byla navíc z počátku úspěšnější a zablokovala účastníkům akce poslední únikovou cestu, kterou byl boční vchod do metra. Nevěřícně jsme to sledovali s desítkami dalších ze druhého patra domu č. 5, je velení tohoto zásahu tak pitomé, nebo je to ďábelský záměr dát lekci nekonformním? Moderátor z o.p.s. Centrum žije se snažil k něčemu vyzývat, ale v Provaznické ulici se mezitím rozpoutalo peklo. Stovky lidí shromážděných na ulici se snažily uprchnout před údery policie a ušlapáním do domů, nejen do těch dvou "našich", ale prostě kamkoliv. Dole panovala taková panika, že se nedalo vyloučit, že už teď tam mohou být ušlapaní lidé.
Policie už prostě fyzicky neměla kam postoupit, na což reagovala nasazením slzného plynu a vodních děl. Policejní těžkooděnci začali chytat jednotlivé lidi z okraje davu, postřehl jsem "odchyt" Jirky Němčíka, který se od začátku zásahu snažil působil velmi netolstojovsky, a dost drsným způsobem je vyvlékali do připravených antonů. Desítky mobilů a kamer v oknech natáčely a některé z nich i rovnou přenášely na web neuvěřitelné záběry. Po dlažbě tekla krev, ale bylo tam tolik lidí, že to nikdo ani neviděl.
Když jsem se probral v nemocnici, bylo už po mimořádných volbách. Banánová republika za sebou měla další z převratů, ve kterých se nepřevrátilo vůbec nic. Několik nižších šarží z policejního zásahu bylo veřejnosti předhozeno jako obětní beránci, nikdo ze skutečných organizátorů jatek, při nichž zahynulo 5 lidí a desítky dalších byly zraněny, nebyl potrestán. Domy č. 5 a 7 v Provaznické ulici ozdobily pietní nápisy, ale dál zejí prázdnotou. Ψ