…a gdybym nagle powiedziała, że pieprzę was wszystkich? to co? no co mi zrobicie?
ach nic… to mnie boli… ja chcę, byście mnie podziwiali, kochali, ubóstwiali i żebym byla pieprzonym wzorem… żeby parapety chciały mnie naśladować… żebym czuła się jak królowa… ach pieprzyć was chcę!!!
jak mnie bardzo kłuje w oczy przeklinanie… nawet nie wiesz… mówię zbyt brzydko, byś mógł się dowiedzieć.
mogę pisać i pisać i nic z tego nie będzie mogę robić to, co zechcę… ale nic nie chcę… mogę, wiem, że mogę mieć cały świat i być z nim 'zapanbrat'… ale nie chcę, wolę siedzieć i nie robić nic… ty możesz ze mnie kpić, mogę być jak Paulina i mówić 'nie, wiesz, ja myśle, że,' mogę być jak Natalia krzycząca cicho 'gubię się,' mogę być jak każda z was. mogę mieć każdy wasz świat po swojemu… ale nie chcę teraz…
jedyne czego nie mogę, to być jak ja… bo bycie jak ja doprowadza mnie do szału… to moja wina? hahaha, przedstawienie się zaczyna! moja wina czy nie, pod łóżko muszę schować się.
chciałabym być jak lampa przy drodze rzucająca pomarańczowe światło… nawet nie wiesz jak bardzo… mogłabym stać tam przez wieki i świecić… i nie myśleć nic. tylko obserwować, jak polna mysza w zbożu się chowa… mogłabym widzieć wszystko, być ciągle blisko, mogłabym przecież tak żyć.. mogłabym śnić. i nie musiałabym słuchać tego pieprzenia, że swiat się nieustannie zmienia, że nie mogę żyć jak plebs, bo jestem do większych rzeczy stworzona, bo inaczej wychowuje ta szkoła, bo wypada i nie, bo z elity zdaniem trzeba liczyć sie. a jeśli jest inaczej? jeśli ja nie czuję wyjątkowości? jeśli jestem prostaczkiem? to co?
'Huan Diego był prostaczkiem i dlatego mu się udało'
bo wiesz co?
żyjąc (nie trwając) nie da się zmarnować życia. nieważne czy jestesz prostaczkiem jak Huan Diego, czy personą jak pan Jerzy, jeśli żyjesz, nie możesz zmarnować życia, choćbyś starał się bardzo mocno, to jest niemożliwe. życie zostanie zmarnowane tylko wtedy, kiedy pozostaniesz przy trwaniu. (Mozaika Ceramiczna)
***
Se světem to vůbec nebude tak zlé. Po očku jsem ji sledoval. Několik kilo nad homosexuální představy módních diktátorů, prsa velikosti dvě až tři, trošinku rozcuchané mikádo a pár dalších roztomilých nedokonalostí ve vizáži. Krásná tvář bez vytrhaného obočí a vulgárního líčení. Otevřela tlustou knihu a pustila se s chutí do čtení. Snažil jsem se nezírat jak tele na nová vrata, předstíraje čtení blogů. Co to jen čte? Ještěže mi okno a tma posloužily jako zrcadlo. Hm, Anioły i demony, tak to není moc originální, lehká nedokonalost i ve vkusu docela ladila s celou její osobností.
Měl jsem pocit, že nemohla necítit mé pohledy. Nesmysl, pohledy nejsou cítit. Aspoň někdy ne, byla začtená. Dveře se se syčením zavřely a vlak se pomalu rozjel. Rozvážně se kymácel na výhybkách těšínského kolejiště, jemně rozpohybovávaje její prsa. Odsunula si vlasy z čela, neodtrhávajíc se od knihy. Sakra jak to ten Brown dělá, že mu ty jeho zplichtěniny všichni a všechny tak baští?! Marná sláva, asi pětadvacetiletá mosaika drobných nedokonalostí, která seděla naproti mně, byla ve svém celku dokonalá. Přehodila si nohu přes nohu – až teď mi došlo, že je docela pozdě a vlak je poloprázdný – všude kolem byla spousta volných čtyřsedadel.
Vrtalo mi hlavou, proč si teda sedla ke mně? Buď jak buď, ze čtení blogů nebylo nic. Rádoby nenápadně jsem se kochal. Zachytila můj pohled – pak že nejsou oči cítit na těle! – a letmo se usmála. Rozbušilo se mi srdce, jako bych lezl s plně naloženou krosnou od Telgártu na Královu holi. Srdce, co blbneš? Mezitím jsem uvažoval, jaké by to asi bylo přejít od kochání českého polským směrem – a pak zase zpět. Už už se zdálo, že mi čte myšlenky a že se na něco zeptá (načpak asi?), asi měla něco na jazyku, ale bylo z toho zase jen letmé setkání očí a letmý, skoro neznatelný úsměv. "Přistoupili?" Vyrušil ji průvodčí?
Tak jsme se oba tvářili, jako že nic a kdyby úplně něco, tak že vůbec nic, celých dvacet kilometrů. Tentokrát neobvykle krátkých. Už se pod našima nohama ozvalo důrazné rachocení výhybek před havířovským nádražím. Jsi přizdisráč, jen si to přiznej, chlapče. "Nashledanou," vyrušil jsem ji ze čtení. "Ach, dozobaczenia." Pohled o sekundu delší a úsměv o stupeň výraznější. Smála se mi v duchu? Proč by to dělala, znovu začala číst. Vlak už stál, rychle ven. Když jsem, jda ke schodišti do podchodu, míjel okno, za kterým prve seděla, všiml jsem si, že tam už není. Nesmysl, panťák má tolik oken, přehlídl jsem se, prostě seděla někde jinde.
Podchod duněl rachotem projíždějícího nákladního vlaku. Bylo slyšet, jak panťák zavírá dveře a jak se rozjíždí na Šenov. Zbyla jen ozvěna mých kroků se sotva slyšitelným basem dieslu malé drezíny, která ještě stále trčela na druhé koleji. Podchod byl mokrý, umouněný a jeho kachličky čpěly všemi těmi tunami železa, které nad nimi za ta dlouhá desetiletí projely, tvoříce smutnou zažloutlou mosaiku za všechny, kteří v nich ubíjeli své životy, spokojujíce se s pouhým přežíváním. Už jsem skoro vcházel do nádražní haly, když se ztichlý podchod rozezněl vysokofrekvenčním staccatem krátkých ženských kroků. Spíš to byl pokus o běh v mezích možností obuvi. Něco mi říkalo, že to musí být ona. Chtěl jsem předstírat nezájem, ale po dvou krocích se mé nohy samy zastavily. "Zapomněla jsem vystoupit," vysvětlovala udýchaně, jako bychom se znali už roky. Lhala? Přinejmenším působila dost nepřesvědčivě. A přesvědčivě zároveň, nasadila úsměv číslo jedna, ale její nejistota byla téměř hmatatelná. "Napadlo mě, nejedete náhodou do Životic?" Nemohl jsem potlačit úsměv, byla roztomilá.
"Ne," řekl jsem po pravdě. "Ale to je škoda," řekla se smutkem asi nepředstíraným, i když jsem se nemohl zbavit dojmu, že to vše je jedna velká hra. O jablko? O kochání? "Proč?" pokračoval jsem v naší předpokládané hře, zatímco jsme pomalu přicházeli k parkovišti. "Protože," vztáhla jednu ruku vysoko k temné obloze nad ztichlým havířovským nádražím, místní panelový pes už to měl dávno za sebou, "právě začíná pršet a já zmoknu a nastydnu se…" Musela přestat, protože se jí začínaly cukat koutky. Mně ostatně taky, nastydnu se! "Já vím… budete mokrá a mít trochu kašel," doplnil jsem volně podle Čapkovy Pohádky o panence, která tence plakala, tak takový rozhled jsem po tom Brownovi vážně nečekal. "No právě." Přitakala. "Tak teda pojďte… abyste se nenastydla," dodal jsem s patřičným patosem.
Zastavil jsem na křižovatce naší ulice s Těšínskou, "vy nejedete do Životic, viďte, že ne?" Jednoznačné zavrtění hlavou. Ještě jedna otázka, tentokrát neméně jednoznačné přitakání.
…wszystkie grzeczne dziewczynki zapragną kiedyś być kurwami…
nieważne czy w łóżku z mężem, gdy 12 dzieci za scianą, czy w męskiej toalecie na brudnej dyskotece…
…wszystkie grzeczne dziewczynki zapragną być kurwami… choć na chwilę. i nie mów, że nie!
…wszystkie grzeczne dziewczynki będą miały kiedyś ochotę upić się aż do 'zerwania filmu'
wszystkie grzeczne dziewczynki będą chciały choć na chwilę inaczej… a potem… potem… hm… potem wszystkie niegrzeczne dziewczynki będą się smiać!
nie wiesz dlaczego??
ty! a ty! całuj mnie! to taka piękna gra! a ty! całuj mnie! ja ci to wszytsko dam! aaa!
a ty! całuj mnie! a ja nie dam ci nic, bo jestem egoistką i mam wszystkiego za mało, chociaż mi się rzeczy z szafy wysypują… tak tak tak!! ha ha ha!!!Ψ
ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
AUTORSKÝ halabala PŘEKLAD POLSKÝCH PASÁŽÍ DO ČEŠTINY
první část:
…a co kdybych najednou řekla, že na vás všechny seru? tak co? no, co mi uděláte?
ach nic… to mě bolí… já chci, abyste mě obdivovali, milovali, zbožňovali a abych byla zkurveným vzorem… aby mě se po mě opičily i parapety, abych se cítila jako královna, seru na vás!!! (vícesmysl: polské pieprzyć znamená kromě původního významu pepřit také pohrdat, říkat nesmysly, lhát, ale i šukat (ne szukać))
jak moc mě bodají do očí nadávky… ani si neumíš představit jak… mluvím příliš sprostě, aby ses to mohl dozvědět.
můžu psát a psát a nic z toho nebude, můžu dělat, co se mi zachce… ale nic nechci… můžu, vím že můžu mít celý svět a potykat si s ním… ale nechci, chce se mi sedět a nedělat nic… můžeš se mi smát, můžu být jak Paulina a říkat "ne, víš, já myslím, že," můžu být jak Natálie křičící tiše "ztrácím se", můžu být jak každá z vás, můžu mít každý váš svět po svém… ale teď nechci…
jediné, co nemůžu, je být sama sebou… protože být sama sebou mě přivádí k šílenství… je to moje vina? ha ha ha, představení začíná! ať už je to moje vina, nebo ne, pod postel musím schovat se.
chtěla bych být jak lampa u cesty vrhající pomerančové světlo… neumíš si představit, jak moc… mohla bych tam stát celé věky a svítit… a na nic nemyslet. jen pozorovat, jak se polní myš skrývá v obilí… mohla bych všechno vidět, být stále nablízku, mohla bych přece tak žít… mohla bych snít. a nemusela bych poslouchat ty kecy o tom, že se svět neustále mění, že nemůžu žít jak socka, protože jsem stvořena pro větší věci, protože jinak vychovává ta škola, protože to dělá dojem i ne, protože názor elity se nesmí brát na lehkou váhu, ale co když je to jinak? co když já necítím vyjímečnost? co když jsem prosťáček? tak co?
"Juan Diego byl prosťáček, a proto se mu to povedlo.'
protože víš co?
žije (ne přežívaje), nemůžeš promarnit život, a je jedno, jestli jsi prosťáček jako Juan Diego, nebo osobou jako pan Jiří, když žiješ, nemůžeš promarnit život, i kdybyses sebevíc snažil, nejde to, život může být zmařen jedině tehdy, pokud se spokojíš s přežíváním.
druhá část:
…všechny hodné holčičky zatouží jednou být kurvami…
a je už jedno jestli v posteli s manželem a tuctem dětí za stěnou, nebo na pánských záchodech na špinavé diskotéce…
…všechny hodné holčičky zatouží jednou být kurvami… aspoň na chvíli, a neříkej, že ne!
…všechny hodné holčičky budou jednou mít chuť opít se do němoty
všechny hodné holčičky budou chtít aspoň na chvíli změnu… a pak… pak… hm… pak se všechny zlobivé holčičky budou smát!
nevíš proč??
ty! no ty! líbej mě! to je tak pěkná hra! no ty! líbej mě! já ti to všechno dám! ááá!
no ty! líbej mě! ale já ti nedám nic, protože jsem sobka a mám pořád málo, i když se mi věci sypou ze skříně… ano ano ano!! ha ha ha!!!